Za kterých časů - není důležité, žili manželé. Dlouho neměli děti. V pokročilém věku žena porodila dva syny, dvojčata, dva bratry. Porod byl těžký a žena, porodivši dva syny, brzy odešla na onen svět.
Otec najímal kojné, snažil se vypiplat děti a vypiplal je, vychovával do čtrnácti let. Ale sám zemřel, když synům táhlo na patnáctý rok. Po otcově pohřbu dva bratři zarmouceně seděli ve světnici. Dva bratři-dvojčata. Rozdělovaly je tři minuty v objevení na světě, a proto se jeden považoval za staršího a druhý za mladšího. Po zarmouceném tichu starší bratr pronesl:
"Náš otec, umíraje, pověděl nám o svém smutku, o tom, že nám nestihl předat moudrost života. Jak budeme žít bez té moudrosti, můj mladší bratře? Bez moudrosti se náš rod nebude prodlužovat šťastně. Mohou se nám vysmát ti lidé, kteří stihli přejmout moudrost od svých otců."
"Nebuď smutný," řekl mladší staršímu, "často přebýváš v zádumčivosti. Možná, že čas to vyřeší tak, že právě v zádumčivosti poznáš moudrost. Budu dělat všechno, co řekneš. Dokážu žít bez zádumčivosti, stejně je mi život příjemný. Cítím radost, když nadchází den, i když je západ. Budu jednoduše žít, pracovat v hospodářství a ty poznávej moudrost."
"Souhlasím," odpověděl starší bratr mladšímu, "jenomže nelze, zůstávaje doma, najít moudrost. Není tady, nikdo ji tady nenechal, nikdo nám ji sám nepřinese. Ale rozhodl jsem se, jsem starší a mou povinností je najít všechno moudré, co je ve světě, pro nás oba, pro náš rod, jenž se prodlouží v staletích. Najít a přinést do našeho domu a darovat ji nám a potomkům našeho rodu. Vezmu s sebou všechno cenné, co zůstalo po našem rodiči, a obejdu celý svět, všechny mudrce v různých státech, poznám všechny jejich vědy a vrátím se do rodného domu."
"Tvá cesta bude dlouhá," se soucitem řekl mladší bratr, "máme koně, vezmi si ho, vůz, nalož co nejvíce majetku, abys cestou nestrádal. Zůstávám doma a budu čekat na tebe moudřejšího."
Na dlouho se loučili bratři. Minuly roky. Šel starší bratr od mudrce k mudrcovi, od chrámu do chrámu, poznával učení východu a západu, pobýval na severu a jihu. Měl výbornou paměť, bystrý rozum, všechno chápal rychle a lehce si zapamatovával. Kolem šedesáti let šel světem starší bratr. Zešedivěly jeho vlasy a brada. Zvídavý rozum stále putoval a moudrost poznával. Šedivý poutník se mezi lidmi začal považovat za nejmoudřejšího. Houfem ho následovali žáci. Štědře rozdával moudrost všem zvídavým rozumům. S nadšením ho vnímali ti, kteří byli mladí, a také staří. A šířila se před ním velká sláva, zpravující osady o příchodu velkého mudrce.
V aureole slávy, obklopený davem úlisných žáků, se stále více přibližoval šedivý mudřec k domu, v kterém se narodil, z kterého odešel jako patnáctiletý mladík, v kterém nebyl šedesát let.
I všichni lidé osady mu vyšli naproti a také mladší bratr s podobnými šedými vlasy, jásaje vyběhl mu v ústrety a sklonil hlavu před bratrem-mudrcem. A s radostným dojetím šeptal:
"Požehnej mi, můj bratře-mudrci. Vejdi do našeho domu, omyji tvé nohy po dlouhé cestě. Vejdi do našeho domu, můj moudrý bratře a odpočiň si."
Velebným gestem mudřec nařídil svým žákům, aby zůstali na pahorku, přijali dary od lidí, jež je uvítali, aby vedli moudré besedy, a sám vešel za mladším bratrem. Šedivý vznešený mudřec se unaveně posadil u stolu prostorné světnice. A mladší bratr začal omývat teplou vodou jeho nohy a poslouchat řeči bratra-mudrce. Mudřec mu říkal:
"Splnil jsem svou povinnost. Poznal jsem učení velkých mudrců, stvořil jsem své. V domě se nezdržím nadlouho, učit ostatní to je teď můj úděl. Ale jelikož jsem ti sliboval přinést do domu moudrost, tak slíbené splním a zůstanu tvým hostem jeden den. Za tuto dobu, můj mladší bratře, sdělím ti moudřejší pravdy. Tady je první: všichni lidé mají žít v překrásné zahradě."
Utíraje nohy čistým ručníkem s krásnou výšivkou, se mladší bratr stále snažil vyhovět a říkal:
"Ochutnej, na stole před tebou jsou plody z naší zahrady, sám jsem pro tebe sebral ty lepší."
Zádumčivě mudřec ochutnával různé překrásné plody a pokračoval:
"Je třeba, aby každý člověk, žijící na zemi, sám vypěstoval rodový strom. Až zemře, tak ten strom zůstane dobrou památkou pro jeho potomky. A také jim bude čistit vzduch. My všichni máme dýchat dobrý vzduch."
Ve spěchu se mladší bratr začal starat a řekl:
"Promiň, můj moudrý bratře, zapomněl jsem otevřít okno, abys mohl dýchat čerstvý vzduch."
Roztáhl záclonku, rozevřel okno a pokračoval:
"Dýchej vzduch dvou cedrů. Zasadil jsem je v tom roce, kdy jsi odcházel. Jednu jamku pro sazeničku jsem vykopal svou lopatkou a pro druhou jsem udělal důlek tvou, s kterou sis kdysi v dětství hrával."
Mudrc se zádumčivě díval na stromy, pak promluvil:
"Existuje veliký cit Láska. Ne každému je dáno prožít život s Láskou. A také existuje velká moudrost: každý člověk svým každým dnem má usilovat o Lásku."
"0, jak jsi moudrý, můj starší bratře!" zvolal mladší. "Poznal jsi velké moudrosti, před tebou přicházím do rozpaků, promiň, ani jsem tě neseznámil se svou manželkou," a vykřikl směrem ke dveřím:
"Stařenko, kdepak jsi, moje kuchtičko?"
"Vždyť jsem tady," ukázala se ve dveřích stařenka, nesoucí v míse horké pirožky. "Zdržela jsem se s pirohy."
Veselá stařenka položila na stůl pirožky a hravě udělala před bratry směšnou reverenci. Těsně se přiblížila k mladšímu bratrovi, svému manželovi, a pološeptem, který uslyšel starší bratr, řekla:
"A navíc, můj mužíčku, promiň mi, ale já teď odejdu, musím si lehnout."
"Co je to s tebou, má lehkomyslná, že ses najednou rozhodla odpočívat. Máme váženou návštěvu, mého milovaného bratra, a ty ..."
"Není to má vina, točí se mi hlava a je mi na zvracení."
"A z čehopak se mé kuchtičce mohlo udělat špatně?"
"Možná, že sám jsi vinen, zřejmě se nám opět narodí děťátko," se smíchem mluvila stařenka, odcházejíc.
"Promiň, můj bratře," rozpačitě se omlouval mladší staršímu", nezná cenu moudrosti, vždy byla veselá a zůstala taková i ve stáří.
Stále déle zůstával mudřec v přemýšlení. Jeho zadumanost přerušil šum dětských hlasů. Uslyšel je mudřec a řekl:
"Člověk se má snažit, aby poznal velkou moudrost, jak vychovat děti šťastné a spravedlivé ke všemu."
"Povídej, moudrý bratře, toužím udělat své děti a vnoučata šťastnými. Podívej, tady jsou má hlučná vnoučata."
Ve dveřích stáli dva chlapečkové, ne starší než šest let, a asi čtyřletá holčička a hádali se. Ve snaze je uklidnit, mladší bratr kvapně řekl:
"Rychle mi povězte, co se vám stalo, mí hluční, a nerušte naši rozmluvu."
"Oj," vzkřikl menší chlapeček, "z jednoho dědečka vznikli dva. Který je náš a který není, jak se v tom mám vyznat?"
"Vždyť náš dědeček sedí tady, copak ti to není jasné?" A holčička-vnučka přiběhla k mladšímu z bratrů, přitiskla se tvářičkou k noze, cuchala mu vousy a štěbetala:
"Dědečku, dědečku, pospíchala jsem k tobě sama, abych ti ukázala, jak jsem se naučila tancovat, a bratři se na mě přilepili. Jeden chce s tebou kreslit, vidíš, přinesl s sebou destičku. Druhý nese šalmaj a píšťalku, chce, abys mu na ně zahrál. Dědečku, dědečku, ale vždyť já jsem se první rozhodla jít za tebou. Řekni jim to. Pošli je, dědečku, pryč."
"Ne, první jsem já šel kreslit, brácha se rozhodl až potom jít se mnou, aby si zahrál na šalmaj," poznamenal vnuk s kousíčkem slaboučké destičky.
"Jste dva, dědečkové, rozsuďte," štěbetala vnučka, "kdo z nás šel první? Tak rozsuďte, abych byla první já, nebo se od velké křivdy rozpláču."
S úsměvem a smutkem se díval mudřec na vnoučata. Připravuje moudrou odpověď, napínal vrásky na čele, ale nic neříkal. Zrozpačitěl mladší bratr, ukončil vzniklou pauzu, rychle vzal z dětských rukou šalmaj a bez přemýšlení řekl:
"Vůbec se nemáte co hádat. Tancuj, má krasavice-neposedo, budu hrát k tvému tanci na šalmaj. Můj milý muzikant mi pomůže hrát na píšťalku. A ty, malíři, nakresli to, co vytvářejí zvuky hudby a jak tancuje svůj tanec baletka. Nuže, rychle všichni do práce."
Mladší bratr pečlivě hrál svou veselou a překrásnou melodii a uchvácená vnoučata ho současně doprovázela, vytvářeje každý své, oblíbené. Se svou píšťalou se snažil v melodii nezaostávat v budoucnu proslulý, velký muzikant. Jako baletka skákala holčička, celá zčervenalá, radostně vytvářejíc svůj tanec. Budoucí malíř kreslil radostný obraz.
Mudřec mlčel. Mudřec poznal... Když zábava skončila; zvedl se:
"Pamatuješ se, můj mladší bratře, na starý otcův sekáč a kladivo? Dej mi je, chci vysekat do kamene své hlavní ponaučení. Teď odejdu. Zřejmě se nevrátím. Nezastavuj mě, nečekej."
Starší bratr odešel. Se svými žáky se přiblížil ke kamenu, který ohýbala stezka. Stezka, jež zvala poutníky od jejich domu v daleké krajiny pro moudrost. Uběhl den, přicházela noc, a šedivý mudřec stále klepal, vysekával do kamene nápis. Když vysílený stařík skončil, jeho žáci přečetli:
"Co hledáš, poutníku, všechno neseš s sebou, a s každým krokem to ztrácíš, nenacházeje nic nového."