Znovuzrození v království (1)

Kontemplace

Kolem čeho převážně krouží naše mysl? Často chceme působit jen na vnější okolnosti, události, podmínky a pomíjíme to, co můžeme dělat sami se sebou a kdykoliv. Tak čekáme na vysněné příležitosti a ty skutečné nám unikají pod rukama. S potěšením někdy setrváváme na cestě planých libých činností a pak s nelibostí řešíme problémy, které takto vznikly. Tím, že i na naši ideu „duchovního pokroku" nabalujeme jen své navyklé chtění, je pro nás mnohdy cesta k vyššímu naplnění neschůdná a nereálná. Ve jménu „duchovních ideálů" často jen zakopáváme své negace „pod koberec", namísto abychom si je připustili, uvědomili, naučili se s nimi žít a pak je jen přestávali brát vážně jako přebytečnost, kterou s sebou již netoužíme dál vláčet.

Neposuzujme se podle toho, jak zvědavě se ptáme různých učitelů na duchovní cestu, ani podle toho, jak vznešené duchovní knihy čteme nebo jak „vysoké" mistry či zasvěcence uznáváme (to není legitimace naší vyvolenosti), ale třeba i podle toho, na jaký brak se vydržíme klidně dívat v televizi, aniž bychom při tom pocítili vnitřní nesouhlas. Uvolníme-li v sobě místo vzdáváním se chtění našeho upachtěného, majetnického, sebe vždy obhajujícího a milujícího ega, naučíme se získávat ve svých niterných prostorách okysličující nektar naší vnitřní svobody. Silám pravdivého vyššího světa musíme přinášet vstříc svou pravdivost, své sebepoznání, jinak k nám nemají kudy vejít a kde se v nás umístit. Odosobníme-li se od problémů, přestaneme-li před sebou tlačit balvan přání a požadavků, včetně chtění svého „zduchovnění", teprve pak se nám začnou otevírat i v denním životě tajemné komnaty se sbírkami pokladů, které věky čekaly jen na naše zastavení se. Pak máme blíž i ke správnému jednání.

Ztišme svou duši

Jsou proto nanejvýš užitečné chvíle, kdy se rozhodneme (tedy nejen zkusíme) ztišit, aby naše duše naslouchala, utajena sama v sobě, hlasu tajemného Ticha, aby se uzavřela v bdícím Mlčení vlastního duchovního světa. Měla by se občas, nejraději pravidelně, na chvilku odpoutat od povrchního prožívání časného světa. Pak začne v Mlčení vlastního nitra nalézat sílu k rozpoznání záhady svého bytí. Duše se v chrámovém Tichu vnitřní svatyně má sklonit u niterného oltáře lásky k Bohu a vylévat své nejčistší touhy modlitby a smyslu pro pravdu, sebepoznání, dobro a krásu. Pak v posvátných chvílích jsou slzy životní bolesti, která byla cestou nabývání a uvědomování si svého poměru k Bohu, zvolna měněny na jiskérky zápalné oběti, až pak pochodeň lásky k Nejvyššímu začne sežehovat vše sobecké a nevědomé. Pak začínáme zachycovat očisťující pramen nekonečného života, neposkvrněné lůno božského zdroje. Dříve než věčný Hlas prozní tichem do očekávající duše, která ve stejnoměrně žhnoucím nadšení posvátné chvíle volá Pána ze své časné pozemskosti, musí výšlehy její čisté touhy někdy dlít déle u bran nadsmyslna, než dojde vyslyšení.
V tomto čekání bez odezvy, které někteří nazývají „mystickým suchem", se ukáže nám samým míra naší trpělivosti a pokory. Očekáváme-li za svou chviličku úsilí hned sladkou boží protihodnotu a nemáme-li utišeny další touhy, jsme-li jako ten, kdo naleznuv dveře chrámu právě zavřené odskočí si do baru či herny, pak nás oslyšení obyčejně nechává čekat... A nemáme-li lásku k Bohu - a i to je lidské - modleme se a prosme o ni. Láska pak v takovýchto chvílích zahlazuje lidskou slabost a bídu, mění bezmoc a nicotu časnosti svou neobsažitelnou mocí v živoucí plnost.
Napřed však musí duše naplnit své prostory hlubokým tichem niterného vyprázdnění. Musí doznít i poslední vzlyk, poslední přání, umlknout i poslední očekávání a představa o tom, co má přijít. Niterná bytost v hlubině vlastního života bdí, avšak mlčí. Svatá naděje lásky a milosti pak tiše vyčkává. Někdy nitro ještě hledá ve vlastních prostorách, kam uložit přicházející živoucí obsah. Nejsme-li pro tu chvíli vyprázdněni od vnějšího světa a alespoň částečně povahově ukázněni, máme prostoru málo a chvíle milosti pomine, aniž by měla kam uložit své sémě. I po odeznění krásných chvil je dobré ještě spočinout v klidu, aby se přijaté síly stačily alespoň trochu vstřebat do našich zatím mimovědomých vrstev. Je to ono cenné postmeditační „závětří". „Když se zdánlivě nic neděje, děje se nejvíc." (F. Drtikol)

Zbavme se okovů závislosti

Dříve či později, ale nezáleží na tom kdy, nás z rozhodnutí vyššího světa mohou zalít svaté vlny posvěcení ze stále širšího makrokosmu, čímž se, aspoň na chvíli stáváme sluncem síly a posvěcení, vědomou živoucí buňkou božího organizmu veškerenstva. Hořící šípy čistoty pak zasahují a rozpouštějí naše nectnosti a zbavují nás okovů země, abychom zvedli své hlavy a povstali jako svobodné bytosti, spolutvůrci světového duchovního klimatu, a působili tak vykupujícím elixírem rozpouštění temnoty a nesvobody. Tím spoluvytváříme dílo lásky na Zemi. Od falešné mystické lhostejnosti a chtění vlastní dokonalosti docházíme ke spoluzodpovědnosti za svět. Chápeme pak lépe i zlo, protože jsme jím sami prošli a poznali ho a dokážeme mu klidněji a tím účinněji stavět hráze. Tou nejlepší hrází může být i „zástupné utrpení". Co to je? Erich Neumann to definuje následovně: „Jedinec na sebe bere odpovědnost za část břemene společnosti, „detoxikuje" její zlo a integruje je vlastní proměnou. Jestliže se to podaří, dojde k vnitřnímu osvobození společnosti, která bude alespoň částečně zbavena zla. Tak se za osobními morálními problémy jednotlivce vynořuje morální problém společnosti, do níž jednotlivec náleží, problém jednotlivcova uvědomění si kolektivních přetvářek a potlačení. Což je v posledku problém celého lidství." Bůh je zcela nezávislý. Jeho láska ke světu je bez výhrad. Napodobujme ho v tom - stvořil nás přece k obrazu svému. Pak i naše každodenní láska k životu a ke světu, na ničem nezávislá, ničemu nepodléhající, nám přinese pravé štěstí a zdraví. Je to těžké? Na tom přece nezáleží. Snadné cíle neuspokojují. A chtějícímu se křivda nikdy nestane. Někdy nás milost zalije jako všechny překážky protrhnuvší proud, jindy nás jen utěší hojivou mocí a opět jindy se jí jen lehce dotýkáme na konci niterné škvírky, kterou naše pozornost sleduje. A nejčastěji by nám mělo stačit pouhé vědomí, že existuje, i když ji zrovna nepociťujeme.

Život v kontemplaci

Nám, kteří jsme pro tyto chvíle usebrání ještě příliš slabí, vlažní či skeptičtí, než abychom se jim mohli či chtěli otevřít, bude možná bližší snaha o život v kontemplaci. Pomůže nám, aby naše úsilí bylo něčím víc než neurčitou mlhavou touhou po neurčitém „cíli". Zauvažujme si o tom s použitím myšlenek a zkušeností Tomáše Mertona. Kontemplace je podle něj nejvyšší projev lidského rozumového a duchovního života. Je to život sám, plně bdělý, plně činný, plně vědomý toho, že žije. Je to duchovní údiv. Je to spontánní bázeň před posvátnostmi života, bytí. Je to dík za život, za uvědomění. Je to živé poznání faktu, že život a bytí v nás vycházejí z neviditelného, transcendentního a nekonečně bohatého Zdroje.
Aby člověk vešel do království kontemplace, musí v jistém smyslu zemřít. Ale tato smrt je ve skutečnosti bránou do vyššího života. Je to smrt, která nechává za sebou vše, co můžeme znát jako život, jako myšlenku, jako zkušenost... A tak se zdá, že kontemplace překonává a odkládá každou jinou formu intuice a zkušenosti, ať už v umění, filozofii, liturgii nebo v normálních rovinách lásky a víry. Toto je ovšem jen zdánlivé. Kontemplace se musí snést se všemi těmi věcmi, neboť je jejich nejvyšším naplněním. V aktuálním zakoušení kontemplace všechny ostatní zkušenosti „umírají", aby se znovu zrodily na vyšší úrovni života.
Kontemplace poznává Boha tak, jako by jím byla neviditelně dotknuta. Dotknuta tím, který nemá ruce, ale je ryzí realitou a zdrojem všeho skutečného. Proto je kontemplace náhlý dar živého uvědomění nekonečného Bytí u kořenů našeho omezeného bytí. Uvědomění, že naše nahodilá skutečnost je přijatá, že je to dar od Boha, svobodný dar lásky. To je existenciální dotek, o němž mluvíme, když užíváme metaforu, že se nás Bůh „dotkl". Kontemplace je také odpověď na volání. Volání toho, kdo nezná hlas, a přece mluví ve všem, co je a nejvíc v hlubinách naší duše, neboť jsme jeho slovy. Je to hluboký ohlas v nejvnitřnějším středu ducha, ve kterém náš život ztrácí svůj oddělený hlas a souzní s majestátem a milosrdenstvím skrytého a živého jednoho. A my se stáváme jeho ozvěnou a jeho odpovědí.

Karel Funk
časopis Phoenix 8/2007
převzato s laskavým souhlasem vydavatele

28.3.2008 napsal Martin Štěpán
Vedeno pod: Skip Navigation LinksHlavní » Zdroje » Karel Funk » Znovuzrození v království (1)