Záření zemská a nebeská

Po jakých zářeních a zářičích dnes toužíme? Oblohu nad městy nám křižují laserové paprsky, na Silvestra třeští rachejtle, v některých zemích zase odpálené vraždící rakety či záblesky výbuchů bomb, v ulicích studeně září reklamy, v bytech obrazovky, displeje, kontrolky... Současně s tím však mnohdy pohasínají naše nitra. Už jsme si na to zvykli a nenormální máme za normální. Ale současně jsme něčemu odvykli. I na zemi září ledacos, co citlivé vnitřní postřehování našich předků snáze zachytilo. O mnohé z neviditelných zářičů se mohli i spolehlivě opřít.

O čem je řeč? Třeba o místech s posvátným vyzařováním. I dnes můžeme sami pátrat, která z míst k nám mluví. Někde působí jen lidské energie, jako otisk po těch, kteří se na místě hluboce modlívali. Jinde je to mohutná energie Matky Země nebo menšího místa se zemskou energií, snad pramenící i z ložisek krystalů a drahokamů, ve které dlouhými věky postupně zkrystalizovaly ctnosti duchovních i lidských bytostí. Někde naopak třeba ústí koridor sil z výšin, jinde působí přírodní elementární bytostí či proudy mariánské mateřské něhy a milostí. Někdy se tyto síly prolínají, přitahují se a zesilují navzájem.
Takových míst je mnoho. Například od Božího kamene u Kraselova přes Svatý Hostýn či chrám Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor na Moravě až po tatranské poutní místo Staré Hory - nenápadné duchovní centrum, odkud září mariánská Milost na celé Slovensko. Prožitek posvátného místa bývá tím silnější, čím více jej můžeme začlenit do připraveného, pročisťujícího se a duchovní sebekázní orientovaného nitra. Nejprve musíme mít sami zalíbení v čistotě a prostotě, touhu stát se sami zářičem lásky a prohřívat jí celé okolí - pak se staneme pro duchovní světy viditelnějšími a také ony pro nás. Pak naše zčisťující se vyzařování snáze nalezne síly daného místa. Uklizené plácky v nás, které zbyly po rozpuštění negací, po odpuštění nepřátelům, po smíření se s nezdary a podobně jsou polem, kam síly požehnání hladčeji vklouznou.

Vrháme-li se na místo posvátného účinku, na pití uzdravující vody ze studánky atd. jen kořistnicky, se slepou chtivostí zdraví nebo nějaké změny vědomí, pak se s účinkem mineme. I k posvátnému místu je dobré přistupovat s láskou, pokorou a tichým nitrem, bez chtivosti a zvědavosti. Můžeme se zalíbením pozorovat tvary okolní přírody, jejich zasazení do krajiny, pohladit pohledem stromy a křoviny. Kochat se okolím, mazlit se s ním, splývat, vciťovat se znenáhla do jeho atmosféry, až třeba zapomeneme, proč jsme zde a že jsme něco chtěli, vždyť je to krásné, že existuje toto místo i pro druhé. Umíme-li se trochu modlit, zkusíme vyprosit sílu k vyzařování i pro ty další, ještě potřebnější, to vše a ještě ledacos dalšího, podle svého založení a morální fantazie, můžeme nechávat prostoupit našimi nitry. Lépe než prosit o splnění konkrétního přání je rozšířit do budoucnosti světlo naděje, důvěry a vděku, zaplavit jím všechny poměry, možnosti či okolnosti, které mohou být třeba i jiné než naše momentální lidské toužení a představy.
Je nutné ctít posvátnost míst, protože i ona mají, jak upozorňuje Marko Pogačnik, své vlastní „intimní" sféry. Různá místa plní svou jedinečnou úlohu v duchovním energetickém předivu krajiny a neměla by při tom být rušena. A co je ještě důležitější - místa vlastní poklady silového charakteru, které nesmí být vyrabovány, protože představují potenci umožňující těmto místům, aby plnila svou úlohu v zemském organizmu. Proto jsou ve své celistvosti uchovávána a chráněna jak energeticky, tak i přítomností ochranných duchů. Posvátnost místa lze kvalitními modlitbami a ztišením ještě zesílit, nebo vnitřní hrubostí a chtivou zvědavostí oslabit. Neuškodí, když se před vstupem na posvátné místo pokorně zastavíme a snažíme se rozeznat náladu svoji i náladu místa. A cítíme-li, že náš vstup není „odsouhlasen", je lépe v tichu odejít. Jsou i leckterá ještě nepopsaná silová místa, zejména na Šumavě či jiných horských oblastech, která jsou ústím buď požehnání shora nebo průduchem duchovního zemského „stříbra", která si můžeme vyhledávat i sami, bez návodů a slavných tradic. Objev je pak pro nás o to radostnější. Přitom se můžeme učit rozeznávat klamnou autosugesci od objektivity. A nejde-li nám to, pak vězme, že třeba i zastavení se u keříčku šípkové růže může přinést posvátnější pocit, než zátěž našich přání na místech, kde občas došlo k uzdravením. Jako u člověka, i u míst zářičů je však nutné respektovat právo místa vzhledem k nenarušitelnosti jeho integrity. I příroda potřebuje naši diskrétnost a úctu. Pravda, někdy nám chce příroda nebo celá Země říci něco způsobem, který se nám nelíbí nebo je pro nás i hluboce tragický. Nic jiného jí však nezbývá. Ale uvědomujeme si tragiku Země pod naší devastující krutovládou? I při zemětřeseních se naše planeta prostě potřebuje „protáhnout" při procesu vnitřního prosvětlování a osvobozování od škraloupu lidské egoistické ztuhlosti. Spojujme své vědomí s celou přírodou, čerpejme síly z lásky Kristovy, kterou prožehuje celou zemskou auru, produchovňujme jimi Matku Zemi, a ona nám tuto lásku vrátí a spojí nás s božskými silami nebe i země. Snad k nám pak promluví i plamenné runy tvůrčích Ohňů příštích existencí Země, již může zduchovnit jen lidstvo.

Karel Funk - kniha Světliny
časopis Phoenix 10/2006
převzato s laskavým souhlasem vydavatele