Karel Funk: Trapasy trapně obyčejné a Trapasy těch druhých

Podraz na Jána Zákopčaníka

Blbnutí, to je moje. Mezi mé životní výdobytky patří, že umím foukáním mezi palci do dlaní napodobovat sovu. Kdysi jsem v Jánských Lázních z okna lázeňského domu Réva, který je hned pod lesem, takto rozhoukával večer sovy v lese. Netušil jsem, že je jich tam tolik a jak ochotně reagují. Když jsme nedávno šli s Jánem Zákopčaníkem a jeho dětmi šumavským lesem na houby ve větších rozestupech, začal jsem toto své dosud utajené umění předvádět. Asi na sto metrů jsem mezi stromy spatřil nic netušícího Jána, jak se zdviženým prstem utišuje děti, aby je upozornil na vzácnou příležitost uslyšet sovu. Ty ani nedutaly. Ale protože jsem někdy poťouchlík, změnil jsem po chvíli toto houkání v nápodobu táhlého vysokého houkání parní lokomotivy. Chudák Jano, jak teď vypadal před dětmi? Podtrhl jsem mu jeho otcovskou autoritu. Připomnělo mi to filmovou scénu, kdy Zdeněk Svěrák s podobně zdviženým prstem poučuje: Pozor děti! Tak tohle je klekání. Jenže to byl pan Lorenc na vozíku. Provedl jsem to i jeho nejstarší dceři, krásné Anežce, která je mojí kmotřenkou. Vůbec mám vůči dětem mého přítele trochu nečisté svědomí. I k mladšímu Markovi. A k Jánovi? Cítí se pořád pronásledovaný podrazy a nepřízní světa, až je to s podivem.

A proč vůči Markovi? Na společné dovolené jsem dostal neodolatelnou chuť opéct si buřty. Protože Lída, skvělá kamarádka a majitelka stejnojmenného penzionu nebyla doma, aby mi dala suché dříví, zatápěl jsem do mokrého. Nešlo to. Marek pobíhal okolo a neustále mne častoval poučeními typu: Vždyť vidíš že to je mokré (ano, mluví spisovně), nebo – Vidíš že ti to nehoří, já jsem ti to říkal! To ti nechytne! Protože jsem od dětství alergický na podobnou apriorní skepsi, kterou mne otec-kantor neustále srážel, řekl jsem Markovi navztekaně: - Nehoří to, protože tu tak blbě kecáš! Ten zmlkl, pozoroval mé pachtění mlčky a s účastí, a po chvilce řekl cosi, co mne hluboce zahanbilo: Ono to nehoří, protože jsem u toho blbě kecal, viď? To zcela přeladilo mou náladu. Setkání s chlapcem, který ani z domova nezná ironii či nadsázku dospělých a kde se vše bere ještě poctivě doslova, to bylo nevídané. Ta úžasná panenskost dětské duše! Ale jak teď z toho? Poprosil jsem ho nadějně, jestli by ještě nepřinesl suché noviny a ujistil ho, že teď to určitě chytne. Jeho tatínek, kterému jsem své selhání kajícně vyprávěl, zpracoval tuto epizodku do jedné naší společné knížečky, a uzavřel to: Oheň umí spálit leccos. I nyní, jakoby na usmířenou, bez váhání se rozhořel.

PS – Je mi skoro líto (nebe mne netrestej), že nedošlo k žádnému trapasu při nádherném křtu dvou ze tří Zákopčaníkových dětí a ustanovování kmotrovství, protože o tom teď nemám záminku nic napsat. Událo se to v překrásném gotickém kostelíčku v Dobrši na Šumavě se slunečně prolidštěným knězem „tátou Martinem“, jak si stařičký a z komunistického koncentráku zmrzačený pater Vích říká.

Diagnostika patera Ferdy

Léčitel pater Ferda byl kdysi věhlasný. Dr. Rejdák sušického kněze tehdy přisunul coby podivuhodný fenomén i moskevským výzkumníkům a dokonce i oni po úžasných a vědecky ověřených ale nepochopitelných výsledcích objektivně popsali jeho mimořádné schopnosti. Tyto výsledky sovětů léčitele pak dost „kryly“ i před našimi úřady. Pan pater byl jadrný, ale uměl rozeznat pozadí choroby. Když se jednou, jako obyčejně, tlačily davy pacientů před vchodem, vyšel, aby vyřídil ty jednodušší případy bez fronty. Zastavil se u jedné dámy nápadně pěstěného zevnějšku, která tam byla poprvé. Do všeobecného zvědavého ticha jen zaburácel: Pani! Vy se přestaňte hádat s manželem a přestaňte mít milence a vaše pocuchané nervy se spraví samy! Chudák dáma zrudla jako pivoňka i pod silným nánosem červeně na tvářičkách, černě pod očima a zeleně nad očima, blýskla po faráři očima a byla pryč.

Rady (nejen) pro chalupáře

Potřebujete se na chalupě zbavit zájmu a „přízně“ zvědavých či vlezlých sousedů, kteří vás neustále zvou na nějaké oslavy, sleziny, pitky či pikantní klípky o těch zrovna nepřítomných, nebo kteří se o vás dozvěděli, že pěstujete jakési tajemné čáry (přičemž může pro ně být podezřelá i obyčejná duchovní filosofie), nebo že jste „pánbíčkář“? Kde jsou ony úlevné a laskavé večery na lavičce pod lípou nebo u táboráku, ze kterých nebolela duše ani hlava?

Vím o jedné „výstřednici“, která věc vyřešila po svém poté, co se ve vesničce chalupářů rozšířilo, že mezi ně nechodí proto, že čte nějaké „divné“ knihy – a vůbec, kdoví jaké čáry po večerech dělá? O to víc byla předmětem sladce vyjadřované pozornosti a pozvání některých sousedek. V naší, podle statistických průzkumů nejateističtější zemi v Evropě se to stane snadno. Nepatří sice mezi urputné propagátory náboženství ani mezi „esoterické“ štamgasty různých laciných „spirit-show“, ale touží alespoň o víkendu po klidu a soukromí. Známe to mnozí. I když se snažíme být „normální“ a zbytečně se neodlišovat, přeci jen nelze vždy s vlky výti, býti ani píti. Když člověk není ve všem jako oni, bývá někdy podezřelý. Zároveň se jí sousedky asi trochu i bály, nemůže-li být její záhadný život pro ně nějak nebezpečný. Je nějaká divná. Co je to za nekulturnost, když se s nimi nebaví o „VyVolených“ či milenkách Karla Gotta? Nechodí mezi ně, od pletí zahrádky jen zvedne hlavu k pozdravu či pár větám. Připravuje se o výhodu zvědět poslední místní aktuality – kdo se bude rozvádět, kdo se popral v hospodě, že soused úspěšně přečkal transplantaci cirhotických jater a ten z té poslední chalupy že dostal od pojišťovny plně hrazený nákladný měsíční pobyt na umělé ledvině. Nemá pak ani možnost s několika dalšími třeba hlídat v noci udatně májku před teroristickou bandou z vedlejší vesnice a třímat tak v ruce střídavě zbraň a kolující láhev rumu. Dokonce prý nejí ani maso, to bude určitě v nějaké sektě.

Vyřešila věc po svém. Svěřila se přes plot slabodušší sousedce, která vytrvale sladce zapřádala vyzvídající hovor: - Holka, nikde to neříkej, je to hrůza! Už tři lidi, se kterými jsem se bavila, zkameněli. Jo, povídám, zkameněli! Sousedka také jaksi znehybněla, zkameněl jí zatím jen úsměv. A pokračovala: - Jenže co s nima? Jako trpaslíky do zahrady je dát nemůžu, jsou moc velcí. Tak jsem je s mým známým kameníkem v noci rozřezala na kousky a naházeli jsme je do řeky. A po chvilce pokračovala: - Jakpak je asi hluboký tenhle náš rybníček na návsi? Není vidět ani na dno, že? Je tam bahno. Nakonec se zaražené sousedky mile zeptala: - Tak kdy že mám přijít na to kafe? Že žádné nemáš? Tak přijď ty ke mně. Hm, že nemáš čas? Co je ti, kam tak spěcháš?

A má klid. Pozdraví, usměje se, koupí si přes plot vajíčka, položí kytičku ze své zahrady ke dveřím sousedů, to stačí. Pravda, nedozví se třeba, že byla přemístěna autobusová zastávka, ale to se dá přežít. Ostatně – solidární a upřímní nejsou ani oni mezi sebou.

Můj příbuzný pan J. Ř. z Černošic si na své zahradě kopal hlubokou jámu pro bazén na lekníny. Zahrada byla na prudkém svahu a tak jedna sousedka, známá klepna, zajímající se čile o dění za cizími ploty i záclonami, pozorovala z horní cesty celé dny jeho počínání. Nakonec nevydržela a zeptala se: - Na co, safra, děláte tak obrovskou jámu? Bez pozvednutí hlavy majitel jen zahučel: - Ále to je na ty medvědy, co mi tu furt šlapou trávu, když chodí v noci shora z lesa pít dolů k řece. Pomohlo to, už tam nestávala.

Jiný soused mu každý rok při zastříhávání svého živého plotu přehazoval ustřiženě větvičky na jeho zahradu. Námitky nepomáhaly. A tak jednou, když soused zase prořezával, sbíral po něm mlčky a systematicky odhozené proutky, stejně mlčky i čekal s nataženou rukou na další, až soused poněkud znejistěl. Ještě než se ze zahrady odebral s plnou náručí posbíraných pružných proutků, prohodil k rozpačitému sousedovi přes rameno: - Z tohohle teď dělám šikovný košťata, můj najatý trhovec mi dává stovku od kusu. Od té doby neměl na své zahradě ani větvičku.

Kouzla a politika

Za komunismu se k jejich výročím pořádala různá vystoupení a slavnosti. Na jednom venkovském pódiu stanul i kouzelník, který si patrně kvůli platovému postupu potřeboval vylepšit kádrový profil, a tak se zařadil do pásma oslav výročí VŘSR. Předváděl běžné triky, takže vytáhl i očekávaného králíka z klobouku. Poté ho, filutu, nechal volně hopkovat po velikém stole. Když při následném proslovu vztyčil místní funkcionář hrdě lidem před oči emblém s kladivem a srpem, dosud položený na stole, aby ho umístil na stěnu, byly na něm provokativně přilepeny králičí bobky. Držely pevně. Proč byl králík filuta? Věděl asi správně, na kterém místě má vykonat svou potřebu. Oslava VŘSR se tak nečekaně vydařila. Konečně veselé vzpomínky. Byl to skutečně kouzelný králík, či spíš králík-disident, který názorně vykonal to, co skoro celý národ na komunistické symboly činil.

Duševně chorý psychiatr

Alenka je recepční a barmanka jednoho sympatického moravského penzionu. Co nemá na školských znalostech, vynahrazuje svou vcítivostí, vstřícností a pozorovatelským talentem. Dává lidem elán a dobrou náladu. V onom penzionu se krom běžných dovolenkářů konají i setkání či školení různých skupin od zubařů či zdravotně postižených přes jogíny Jiřího Vacka (které personál po straně opovážlivě charakterizoval jako do sebe zahleděné a přísnou vůlí odlidštěné) až po psychiatry (které personál mezi sebou neuctivě zve psychouši). Jeden z nich připadal Alence stále podivnější, nevyrovnaný, vytušila jeho těžkou krizi či poruchu. Při čepování piva řekla vedoucímu kurzu panu X, že se jí tento jejich kolega „nezdá“, aby se na něho odborně podívali. I sešlo se učené psychiatrické koncílium k tomuto účelu a dospělo k závěru, že barmanka má pravdu. Kolegu odvezli na nejbližší psychiatrii, kde si pana doktora rovnou na několik týdnů kolegové nechali. Po příjezdu jí vedoucí kursu delikátně sdělil: - Vy když jste takhle citlivá, co říkáte naší kolegyni doktorce Y, připadá vám v pořádku? A asi po hodině si ji vzala kolegyně Y stranou s diskrétní prosbou: - Nezaměřila byste se teď na doktora X – víte, mně se taky nějak nelíbí. Psychiatři, z nichž někteří, mimochodem, připomínají leckomu z nás taky své pacienty, si asi ani neuvědomili absurditu a trapnost situace, že je servírka se srdcem na pravém místě a pozorností vůči okolí musí upozorňovat na to, na co své školské vzdělání neumějí použít.