Karel Funk: Trapasy „esoterické“

Když se učení učeně baví

Mezi přednášejícími v galerii malíře Zdeňka Hajného byl kdysi i jeden badatel v říši andělů. Po důmyslně komponované a závratně esoterické přednášce nás vyzval k otázkám. Nikdo nic, a proto se situaci jal „zachraňovat“ hostitel. Snad proto, že hovoří rád a hodně o duchovnu, o své pokoře a toleranci, která u něho zahrnuje jeho oddanost hinduismu, katolicismu, steinerismu, esoterismu, komunismu a ekumenismu, položil přibližně tuto otázku: Jak souvisí vaše esoterická teorie s metafyzickým napojením na transcendentální kosmický kód, vedeným axiomaticky v transpersonální rovině k psychoterapeutické katarzi? Badatel strnul, vytřeštil jinak skelný zrak a poprosil o zopakování otázky. To se opakovalo ještě asi dvakrát, přičemž malíř svou otázku opakoval se stejnou suverénní naléhavostí a kupodivu vždy týmiž slovy. Trapas k pohledání. Seděl jsem v nejzazším koutě galerie za sloupem a připadal si jako malý pihovatý dvorní šašek, který se baví tím, jak se vznešení baví.

Na druhém konci naší vlasti, v Olomouci, se den poté odehrála „debata“ v něčem podobná, v závěru opačná: malíř Josef Šlechta se účastnil otevření své výstavy. Účastnil? Jak se to vezme. Byl tam. I zde vedly umělecké a kunsthistorické kapacity hlubokomyslné úvahy. Malíře, který stál osamoceně v koutku, vyhledali učenci s dotazem, jaký má názor na jimi právě řešený umělecký problém. Ten, vytržen ze svého libého zahloubání, pronesl nepřítomně větu: Hm, taková jítrnice teď, to by bylo žrádlo. Ztratil tím sympatie mnohých, získal sympatie jednoho s mentalitou dvorního šaška. Inu, ona ta přirozenost a autenticita je často důležitější, než učená slova bez prožitku.

Zkoprnělá ctitelka

Za dob vycházení časopisu Gemma, který přinášel i články esoterické ještě v době, než bylo toto slovo tak šeredně zprofanováno, zatoužila jedna má známá poznat mého kamaráda Ludvíka Procházku, který tam psal moc hezké články. Tedy jsem je seznámil. Poté, co na něho upřela svůj zbožňující zrak, se na mne obrátil se slovy: To jsem se zase včera vožral. A začal líčit svůj střet s dopravní značkou a problémy se schody. Zůstala zkoprnělá, já vlastně taky. Byla to zdravá lekce. Netušila, jak ho obdiv čtenářských ctitelek z řad „duchovních lidí“ prudce irituje a provokuje. Já to ostatně moc netušil taky.

Krátce po napsání těchto řádek mi odkudsi vypadla Ludvíkova kresbička skřítka Gemmy, který má u úst obláček se slovy: Ha ha ha, chi chi chi, všichni si tu myslí, jak jsou chytří, že všechno vědí, ale jsou úplně trapní, blbí a pitomí. Připomnělo mi to, že když prý kdysi přednášel dr. Steiner o skřítcích, měli prý dva trpaslíci u blízkého sloupu obrovskou švandu z toho, že aby něco zjistil a nejen o nich, potřebuje napřed přemýšlet. Připadá jim to prý nepochopitelné, protože oni vědí bez přemýšlení.

Čtverácký trapas zemřelého

Kdysi jsem měl v příbuzenstvu kouzelného dědečka, doslova. Byl to vzdálený příbuzný, děda Vrba. Ve vesničce Rakovice vedl prostý pracovitý život, a přesto mysticky mimořádně bohatý. Četl jen Bibli, to mu stačilo na celý život. Ostatní nevěděli, co s ním. Jednou na poli třeba řekl, bylo to za války, že právě zastřelili Heydricha. Teprve později to hlásilo rádio. Jednomu sedlákovi zase předpověděl, že bude dvakrát v životě starostou. Smáli se mu, ale vyplnilo se to. Každému nandal pravdu bez obalu, i soudruhům z národního výboru. Jeho paní jsem poznal už jako babičku, byla úplně hluchá od narození, a přesto spolu úžasně souzněli. Když jela poprvé ve svém životě autem, což bylo až v jejím důchodovém věku, líbezně se celou cestu usmívala a kroutila krásnou hlavou v šátku. Děda leckoho i vyléčil, samozřejmě zadarmo a bez humbuku. Krátce před devadesátkou se octl v jedné pražské nemocnici, kam k němu chodila řada zájemců o krásné povídání moudrého venkovana o Bohu a mystických prožitcích. V jednu chvíli prý pobývalo na jeho pokoji až šestnáct lidí. Přicházel i dr. Syllaba, který kdysi léčil i Masaryka. Jeden materialistický vědec, skeptik dědu ironicky obviňoval ze švindlů a báchorek, když tu se najednou nemohl postavit ze židle na nohy. Úplně vypověděly službu. Děda se potutelně usmíval a pak řekl, že mu cosi v nohách přehodil z pravé do levé a naopak (snad polarizaci éterného těla, tak tomu ovšem neříkal). Chlapík vypadal zděšeně, myslel, že to má už napořád, tak mu to děda po chvíli zase napravil. Ponížený povýšenec panicky utekl. Když se blížila panu Vrbovi poslední hodinka, rozhodli se lékaři, věrni pravidlům lege artis, zavést transfuzi krve. Děda to odmítal, nechtěl prý cizí krev. Když se k němu přesto přiblížila sestřička s injekční stříkačkou, ta se jí k údivu přihlížejících najednou vymrštila z ruky a obloukem dozadu letěla přes celý pokoj, jako vyražená neviditelným úderem. Děda se usmál, řekl - Se všema se s váma loučím, a zemřel v Pánu.

Další trapas ale způsobil po pár dnech. Při pohřbu, kdy vezli jeho odkryté tělo, měl můj bratranec, kráčející při povozu, plné ruce práce. Dědovi totiž pořád padala ruka jinam, než kde ji měl mít, a otvíral na bratrance očičko, před tím řádně zatlačené. Tomu z toho bylo poněkud nevolno. Pár dní po pohřbu se jeden z dědových pražských příznivců, který o pohřbu nic nevěděl, údajně spojil s jeho duší, a krom několika jiných myšlenek prý děda bratranci vzkázal, že si s ním při funusu trošku zažertoval, když na ně shora koukal, jak všichni nesmyslně truchlí.

Ó hrůzo, co kdyby mi taky četla myšlenky?

Žila byla v Boskovicích jedna vzácná a moudrá žena, paní Marie Kubištová. Ze zdravotních důvodů byla velmi silná a tak si nechávala některé věci na sebe šít. Muž, který byl jejímu srdci nejbližší a pobýval s ní občas v domě, byl o mnoho let starší. Jednou jí švadlena poslala šaty na zkoušku po učnici. Paní Kubištová občas rozpoznala, co si druzí myslí, i když toho nijak nevyužívala. Když si šaty oblékla a prohlížela se v zrcadle, zavnímala, jak jí podmračené děvče, čekající u dveří, v duchu říká – Ještě se jdi předvést tomu svýmu dědkovi. – A to víš, že půjdu, byla hlasitá odpověď. S učnicí to málem seklo.

Jednou se oné dámě pochlubila začínající zájemkyně o duchovno, že prý tím, jak se teď duchovně snaží, zlepšila i svého manžela. Odpověď zněla: Tvůj manžel byl vždycky dobrý, to jen tys o tom nevěděla.

Thákur neznámý

Rozhodl jsem se kdysi komusi koupit malou Thákurovu sbírečku spirituální poezie s názvem Česání ovoce. Přijdu do knihkupectví dole na náměstí v Písku a přednesu přání: Máte prosím – Rabíndranát Thákur – Česání ovoce? Prodavač se chvilku prohrabuje v regálech, mumlaje skoro jako mantru slovíčko Počkejte počkejte…, až vytáhne tlustou knihu a s úlevným úsměvem říká: - Tak Česání ovoce ne, ale byl by tu Podzim na zahrádce, tam to máte taky.