Putování do minulosti

Primitivové, divoši, barbaři - jak ještě nazývá pyšný člověk naší doby své dávné předky? Třeba ty, kteří žili v jeskyních. Pravda, neměli letadla, počítače, mobily... Nepotřebovali je. Možná měli cosi jiného, za co bychom dnes byli vděčni my.

Hluboké ticho jeskynních prostor rezonovalo s hlubokým niterným klidem jejich obyvatel. Neměli v sobě ty tisíce přání, plytkých a ukoptěných myšlenek a požadavků, jejichž otroky jsme se stali my. Nebyla v této prostotě vznešenost? A čemu v sobě my dnes můžeme říkat vznešenost? Postmodernímu marazmu? Snobským stavbám či autům, která často už svým vzhledem dávají najevo aroganci?

Svoboda i řád, prostota i vznešenost

Jeskynní lidé sestupovali do svých příbytků pod zem, tak jako klidný a soustředěný člověk hledá spočinutí a hlubinu bezpečí v tichu nitra. V podzemních prostorách zažíhali ohně. Není to inspirující představa? I láska, intuice či modlitba se rozněcuje v tichých jeskyních nitra. Z temných hlubin jeskyní tím výrazněji září azur slunečných nebes nebo svit hvězd.
Tehdejší člověk asi neměl podvědomí zanesené prestiží, kariérizmem ani depresemi či jiným mentálním smogem a snad i proto mu jeskynní prostředí nevadilo, ba dokonce mu vyhovovalo. Nás by tísnilo, stresovalo, deprimovalo, traumatizovalo - či jak se všechny ty naše hýčkané postmoderní civilizační patologie nazývají. Zabíjel jen pro obživu, a to ještě ducha mrtvého zvířete odprosil. Nemělo by nám i toto něco říci? Jistě, do jeskyní se vracet nebudeme. Ale do prostorů vnitřní svobody i řádu, prostoty i vznešenosti, křehkosti i mohutné hymničnosti se můžeme nalaďovat.
Představme si utrmáceného a třeba zraněného dávného člověka, který uléhá na své lůžko mezi krápníky a průzračnými jezírky a léčí se třeba bylinkami. František z Assisi řekl, že kdo má čisté svědomí, vyspí se dobře i na kameni. Vídáme-li v jeskyních krápníkové útvary, mohou na nás působit svým miliony let vyvíjeným tvarováním jako tišší svědci věčnosti. Podobný pocit či tušení věčného pohybu vývoje, jaké vzbuzují krápníky, pro nás zdánlivě statické, přesto však v průběhu věků se měnící, v nás mohou vyvolávat i věční poutníci Země - lidstvo samo. V obojím působí jakási hymničnost odvěkého zakořenění Země i lidstva v božím kosmu.

Tajemná krása vnějšího světa

Byly dávné jeskynní výtvory jen koníčkem, zábavou, pokusem o umělecký realizmus? Asi sotva. Život tehdejších lidí se skládal i z rituálů, magie, sepětí s přírodou a jejím řádem. Podle jedné hypotézy bylo zvíře namalováno na stěnu jeskyně, aby tím bylo evokováno napojení na společnou duši každého zvířecího druhu, která měla být požádána o vydání úlovku a zároveň odprošena. To nám, bezohledným kořistníkům a pánům přírody, zní dosti cize.
My již vše umíme a víme. Jak tajemný a záhadný byl asi vnější svět pro dávné lidi, kteří stáli před branami jeho poznávání? Třeba ale znali i jiné světy, které se před námi zastřely. I my, na vrcholu materiálního poznávání, možná stojíme před branami pochopení čehosi jiného, důležitějšího. Někdy může být tak záhadné a tajemné i nitro druhého, třeba i našeho nejbližšího. Zdá se, že dokonalejší branou poznání druhého než třeba psychologie či nejpodrobnější dotazníky je láska. Žijeme-li s někým třeba i dlouho, ale bez lásky, nevíme o něm skoro nic. Vidíme jen vnější projevy jednání, ne jeho skryté pohnutky. Leonardo da Vinci řekl: Velká láska se rodí z velkého poznání toho, co milujeme. Pak se prý zamyslil a opravil: Velké poznání se naopak rodí z velké lásky. A že byli dávní lidé barbary? Často to tvrdí mnozí dnešní historici s barbarským myšlením. Na Jávě byly objeveny kosti nohy člověka, který byl patrně zraněn krokodýlem. Přežil, ale nemohl chodit. Žil však ještě velmi dlouho, tedy o něj kdosi pečoval. Ve vykopávkách jednoho gruzínského hradu byly nalezeny nejstarší ostatky obyvatele evropského kontinentu. Jsou staré skoro dva miliony let. I když tehdejší člověk měl asi poloviční mozkovnu než dnešní, nechyběla mu jedna významná vlastnost: soucítění s nemocnými. Důkazem toho je například lebka, které chyběly všechny zuby. Podle stavu čelistí však tento člověk žil ještě velmi dlouho poté, co přišel o kompletní chrup. Nabízí se otázka, co asi jedl, když základem jídelníčku tehdy bylo tuhé maso. To by však pravěký senior bezzubými čelistmi nerozžvýkal. Byl tedy odkázán na pomoc někoho druhého. Kořeny sociálního soucítění tedy sahají do hodně daleké minulosti.

Život v souladu s přírodou

Dávný člověk nepotřeboval ochraňovat a obdivovat přírodu - byl její samozřejmou a harmonickou součástí. I když toto my již tak nedovedeme, můžeme plnit úkoly dnešního člověka, který může nabýt jak globálního vhledu do kosmických zákonitostí, tak vědomého ponoření se do svého nitra a odtud ke druhým. Naučme se mlčet a snít, abychom pak mohli tím cílevědoměji a zodpovědněji jednat. Jsou to dvě misky jedné váhy. Kdo neumí být sám se sebou, nepozná hloubku přátelství či lásky ke druhému. Kdo neumí sám být dobrým partnerem, marně hledá po celém světě svůj ideální protějšek. Kdo neumí přijmout utrpení, nepozná ani čistou radost ze života v pohodě. Rozepněme svá křídla a rozkleňme své duše, aby načerpaly nové síly a obetkaly svou láskou a pochopením v představě všechny, které máme rádi, i ty, jež rádi nemáme, a ty, kteří nemají rádi nás. Zde asi teprve začíná ten takzvaný duchovní pokrok.