Brouzdáme se dnes po internetu, supermarketech či plážích... - známe vůbec ještě jiná putování? Poutě našich předků k nějakému posvátnému cíli už téměř vymizely - poprvé v lidských dějinách. Při našem brouzdání jsou nám druzí lhostejní, ba občas dokonce překážejí. Někdejší poutě byly naopak sdílením a sounáležitostí. Pravda, nemusíme se namáhat pěšky, vzdálenosti již skoro nehrají roli. Křížky v krajině vystřídaly dopravní značky, namísto alejí či kapliček máme billboardy. Nepřicházíme o něco? Útrapy nepřízně počasí, žízně, bolavých nohou byly vyváženy jinou odměnou, kterou my už asi neumíme prožít. Ryzejší nitra našich předků, nezanesená tisíci informací z televize, internetu či mobilu a nezotročená stovkami malicherných přání, se průzračněji koncentrovala k cíli. I přírodní okolí, nezanesené tolik odpadky a průmyslovými zónami, nerušilo, ba harmonizovalo. Stanutí u spirituálního cíle pak poskytlo katarzi. Mohlo být i prahem ke vstupu do čistšího a radostnějšího niterného světa...
Poutníci totiž získávali cenné zkušenosti. Zážitky z poutí spočívaly na dvou opěrných sloupech: námaze a milosti. Námaha byla pociťována spíše jako „mužská" část a milost jako „ženská" část, jako dar, zprostředkovaný shora přes „Matku všech Milostí". Vystavení nebezpečí a námaze, která člověka dováděla zejména ve středověku až na hranici fyzických sil, a zároveň modlitba a půst přiváděly poutníky blíž jak milosti shora, tak ke změnám jejich osobnosti od základu. Vyčistění pokorně přijímanou námahou a těžkostmi v kombinaci se zbožností vedly k vyšší vnímavosti, ke stavu naplnění milostí pro celý další život.
Schody do nebe...
„Schodiště vede poutníka k vrcholu jeho cesty a tužby - k setkání s Bohem. Každým krokem je výš a blíže k Bohu. Proto jsou to schody významné a lidé se na nich zastavovali a na každém se modlili. Prosili o přímluvu Matku Boží a volali po Božím milosrdenství. I kdyby někdo nevěřil v Boha, musil by přiznat, že tyto schody jsou hodny úcty kvůli tomu, kolik lidských osudů, kolik bolesti a touhy bylo na nich vyneseno zkroušenými lidmi. I kdyby někdo nevěřil v Boha, měl by mít soucit s těmi, kdo tu na každém stupni poklekali, klaněli se a vstávali, aby postoupili výš. Skládali tu a znovu zvedali svá životní břemena. Ne-li všechny, pak mnohé z těch stupňů jsou navždy poznamenány slzami a dotkly se jich dlaně drsné prací i rty, které musely mlčet. Po těchto schodech jako by vzlínala k Bohu touha po životě a láska k němu. Je s podivem, jak zde byl přijímán a milován i takový život, od něhož se šťastní, spokojení a také zároveň lhostejní a pyšní lidé odvrátí jako od něčeho bezcenného a ubohého." Takto vystihl Petr Piťha pocity a postoje těch, kteří stoupali po slavných schodech ze staré Příbrami na Svatou Horu. Podobných poutních míst bývaly u nás stovky. Zaposloucháme-li se například do sboru poutníků z Wagnerova Tannhäusera, budou nám tyto pocity bližší. Nebo stačí alespoň miniaturní skladba Frýdecká Panna Maria z Janáčkova „Chodníčku". I v této minutové črtě je ryzí záblesk asi jako v kapičce rosy před kapličkou či v pokleku dítěte a jeho důvěřivém pohledu na svatý obrázek.
Dnešní poutě nás vedou do našich vlastních niter
Dnes se cosi změnilo. Poutě musíme prožívat spíše ve hledání svého niterného života, v hájení a uchovávání si kvalit v záplavě falše a kýče, a to i v tzv. duchovní oblasti. Jsme už, či máme být vyspělejší a ke katarzi dospívat i bez zevních pomůcek. I chrámy bychom měli stavět také v sobě. V tlaku zevního světa to snad ani jinak nejde, nedělní náboženství nestačí.
Pravda, když čítáme o prastarých svatyních či mysterijních orakulích, zasteskne se nám snad, že cosi vyprchalo z našich životů, a ani si už nedokážeme dobře představit, co se vlastně v takových svatyních odehrávalo - zejména v nitrech lidí. I dnešní náboženské stánky plní pro mnohé svůj účel, nezapomínejme však na ono „Vy jste chrámem Ducha svatého" nebo „A ty, až se budeš modlit, vejdi do pokojíčku srdce svého...". Ty nejdůležitější svatyně nebyly nikdy stavěny na zemi. Velcí učitelé lidstva je budovali ve svých neviditelných světech a odtud je nabízeli těm, kdo měli otevřená nitra. Vždy byli oni „Stavitelé chrámů", o kterých píše Otokar Březina. Byl jedním z nich. Svoji niternou komůrku můžeme postupně přeměňovat v chrám. Můžeme v něm zažíhat svíce své oddanosti, pozdvihovat kalich své lásky v nabídce Nejvyššímu, prosycovat prostory vůněmi kadidla meditace, budovat opěrné sloupy naší charakterovou spolehlivostí a důvěryhodností pro Boha, pro okolí i pro sebe. Můžeme být stateční a pevní jako kněží v dobách pronásledování, i radostní jako v dobách bezpečí. Můžeme nabízet vstup druhým, aby jim naše vnitřní prostory poskytly místo, kde najdou úlevu, posilu, osvěžení i odpuštění.
Postavme chrám ve své duši
Ruský myslitel žijící v Německu, Sergej O. Prokofjev, řekl v pražské přednášce roku 1996: „Jak lze chrám najít? Jen vnitřně. Není k tomu třeba zvláštních duchovních schopností. Když začínáme zodpovědně a vážně studovat duchovní vědu, když se pro nás studium stává prvním stupněm moderního zasvěcení, pak se vydáváme na cestu. Můžeme ho prohloubit, když proměníme každou duchovědnou myšlenku v obraz. To znamená, že každý z nás se může stát vnitřním umělcem. Můžeme prožít tento světový vývoj jako velké, celý svět uchopující drama, jako umělecké dílo. Jako drama, ve kterém je každý z nás nejdůležitějším hráčem. Závěr tohoto dramatu spočívá v tom, aby každý z nás splnil svoji roli. A tak lze zacházet s každou myšlenkou duchovní vědy a proměnit ji svými vnitřními silami v umělecký obraz. Když toto děláme, žijeme v duchovním světě, aniž bychom museli být jasnozřiví. A vydáváme se na cestu od lidských imaginací k imaginacím světovým. A když tuto činnost vykonáváme ze svobodné vůle, stavíme ve své duši stěny chrámu.
Lidstvo se chystá na svůj duchovní vzestup
Duchovní věda nás neodvádí od reálného světa, ale naopak. Když uchopí naši vůli, učí nás vše milovat: hvězdy, hory, květiny, mraky..., ale i malé věci jako kamínek, květinu a především druhé lidi, protože tam, kde se setkají dva lidé, zjevuje se jejich vztah, pouto, souvislost. Ve vztahu působí nejvyšší duchovnost světa. Potom se vydáváme na cestu od lidské lásky k lásce světové. Z toho můžeme ve své duši zbudovat základ pro duchovní chrám z lidské světové lásky a když jsme tímto způsobem vybudovali naši duši, tento obraz světového chrámu, zakusíme, že tento chrám je bohatý na zážitky: je to chrám z hlubin naší duše. K přivedení tohoto chrámu na zem není třeba zvláštních schopností... Kdybychom se dnes vzpírali tomu, co přináší technika v moderním životě, znamenalo by to duchovní zbabělost. Pravý léčebný prostředek nespočívá v odtažení se od moderního života, nýbrž v zesílení duševních sil ve statečném chování k modernímu životu. A toto má být spojeno s intenzivnější duševní námahou. Téměř v potu své duše by člověk měl dosahovat odpovídajícího duchovně-vědeckého statku. Je však třeba mít čisté hluboké nadšení, touhu sdílet své duchovní myšlenky a jejich objevy s druhými podobného zaměření, ono „probuzení se na druhém člověku", radostné sledování, jak žijí duchovědné obsahy v duších těch, se kterými se prostupujeme. Znamená to i vřelý zájem o svět, bez nadřazeného moralizování, spíše se svědomitým a poctivým přemýšlením i o zlu a jeho příčinách a účincích. I tím vším přibližujeme svět k dalším vývojovým stupňům lidství. Od naší doby jsou totiž, zatím vskrytu, připravovány velké pomocné síly k vzestupné fázi té části lidstva, která nechce promeškat čas. Lidstvu bude pomáháno mimo jiné k prohlubování svědomí a k jasnějšímu vědomí následků jednání, jak u jednotlivců, tak později u národních celků. Něco z toho se projevuje již dnes u indigových dětí.
Tvůrčí Slovo zazní v našich duších
Cesta budoucích zasvěcení, ve které by měli hrát větší úlohu Slované, umožní rychlejší postup těm, kteří se snaží. Budoucí svatyně zasvěcení se rozzáří v duchovních světech do větších dálek a šumění její ozvěny bude radostně sílit. Duše, proměňované pravzorem Marie-Sofie, nejen poznají pravou svatyni mezi mnoha falešnými, ale budou sloužit v čele s Kristem, stojícím uprostřed kosmické svatyně Otcovy, nejvyšší obřad božského tvůrčího Slova. Tak jako zní Slovo-Logos celým kosmem, bude vědomě znít i naším nitrem. F. Rittelmeyer radí, jak dodat síly božskému tvůrčímu Slovu v nás. Účinným způsobem je představit si, že toto Slovo k nám promlouvá ze všech dálav světa, ze všech nebeských hlubin. Zaznívá ve vyšších a stále vyšších andělských kůrech. Je jakoby skrytou světovou hudbou, která přes všechno zlo a bídu zní dolů z božských říší. Nasloucháme této hudbě, až se stane naší vlastní duší. Jiný způsob, jak si toto Slovo osvojovat, by mohl spočívat v tom, že si představíme konec vývoje Země. Je tu množství lidí, jimž vzešlo toto tajemství, v nichž toto Slovo žije jako jejich vlastní duše. V nich se dívá vykoupené lidstvo vzhůru k nebeskému Otci světů a přináší mu vstříc své přiznání se ke Kristu. Jsou zde lidé mnohem lepší než jsme my, ale my jsme mezi nimi. Božství samo se radostně zhlíží jakoby v zrcadle těchto lidských duší.
Nechme zlo dohasnout a začněme žít v záři ducha
Kosti „otce všech poutníků" - Jakuba, odpočívají od středověku ve španělském poutním místě Santiago de Compostella. Nechme je odpočívat. Čekají nás jiné poutě, neméně namáhavé než poutnické „Jakubovy cesty", kterými byla protkána středověká Evropa. Opravdovost našich rozhodnutí však bude stále hlouběji prověřována. Kolik čeká každého z nás ještě zkoušek a zvratů, pádů a návratů? A chceme opravdu udělat něco pro své zařazení se do světové svatyně? Nebo couvneme do zdánlivého a dočasného pohodlí? Vlastně nás prověřuje vše, co nás potkává, zda se opravdu chceme postavit na svá místa ve světové evoluci, počínaje těmi nejnenápadnějšími maličkostmi, nebo zda budeme mít pro své úhyby a úlety vždy své - když ale..., jenže já..., to oni..., jak mohu..., to přeci nejde... Jistě že zlo nevyloučíme ihned. Nelze ho jen mravokárně vystrnadit nebo přelakovat a falešně zdůvodňovat, tím se naopak množí. Falešná, předstíraná svatost bývá silně ďábelská. Musíme se zlem u sebe počítat, vědět o něm jako o integrované části naší osobnosti, klidně ho pozorovat a trpělivě nechávat dohasínat. Putovat ke svatyni není třeba s mentálním humbukem, raději s bystrou ducha-přítomností a tiše roz-klenutou moudrostí po horizontu světa i vlastního nitra, s obezřetným i odvážným procházením nejrůznějšími okolnostmi, beze strachu jednat a nést následky. Jednou, pod promytým vzduchem blankytné kopule tvořící se svatyně, budeme žít a tvořit lehce, budeme se realizovat tím, že budeme myslit duchovno a jím tvořit.