Naše předstoupení před Boha

„Vy jste chrámem Ducha svatého", čteme v Písmu. Až si to bytostně uvědomíme, nebude to jen teorie, ale praxe. Život v Duchu přestaneme ztotožňovat s pouhým „vnuknutím" či přechodným osvícením - stane se bdělým žitím ve „Světle světa", v božské Moudrosti a Prozřetelnosti. K tomu nám napomáhá meditace, modlitba a hlavně správný postoj k věcem duchovním i zemským...

Posvátné naladění je počátkem duchovní práce. Ta se neděje žádnými skoky ani náhle objevenými a zvládnutými metodami. Duchovní vývoj není kariéra ani počítání pater ve výtahu, jak už jsme „vysoko". Někdy na sebe zkrátka musíme počkat. Ony dokonalé vlastnosti či vyšší stavy nelze realizovat naráz, ale postupným zklidňováním, sebekontrolou, vědomím naděje a radosti. Až se zbavíme zvědavosti a „duchovního kariérizmu", pak se nám otevřou všechna skrytá tajemství...
A až zesílíme a naše víra se změní v jistotu a láska v čin, poznáme, že ani křivda není božím nedopatřením, a nebudeme čekat na znamení, náhody a zázraky. S vyšší vůlí budeme spolupracovat hlouběji jako její vědomé nástroje a ony „zázračné poukazy" nám již nebudou zapotřebí.

Životní zkoušky přijímejme s vděčností

Bdělé oddávání se Kristu nás vede blíž k jeho pomocným gravitačním proudům, do většího bezpečí, kdy se z ráje srdce učíme poznávat a žít v labyrintu světa, který již nebude naším nepřítelem. Znamená to i pečlivě a nezaujatě rozeznávat správné od nesprávného, duchovně hojivé od nezdravého, mravné od nemravného, pravdivé od lživého - v sobě, v okolí, v politice i ve světových názorech. Kdosi moudrý napsal, že „nejžhavější kouty pekla čekají na ty, kteří ve chvíli krize zachovávají neutralitu". Mějme úctu k utrpení druhých: jim se už dostalo té milosti, že si svá trápení odžívají; nikdo nevíme, zda totéž někdy v budoucnu nečeká i na nás. Vzhledem k naší morální i poznávací nedostatečnosti bychom se měli vyvarovat objasňování tragických historických i osobních událostí. Pokud zločiny relativizujeme cynickým argumentem, že si to oběť jistě zasloužila, sami se vyřazujeme ze společenství Kristovy Lásky a Milosrdenství. Naše zkoušky často spočívají v tom, abychom vše přijímali s vděčností a vědomím, že je to pro nás to pravé (že se máme naučit být slušní, spolehliví, důslední, vděční, chápaví, čestní...). To nám ale často „nevoní", neboť nám to nepřipadá dosti „duchovní". Ke skutečné duchovní existenci však nedojdeme bez zkvalitňování svého každodenního života, který musí být prosvětlen a ve kterém musíme hledat jistý přesah. Často se díváme na tzv. duchovní život dualisticky jako na něco, co se musíme nějakým trikem naučit, zatímco denně pohodlně míjíme stovky drobností, jež k němu vedou. Vše dokonalé se rodí z utrpení, to je nám nepohodlné, proto často uhýbáme a litujeme se. Čím více si stavíme tvrdých obranných štítů, tím více nás musí postihnout nárazů (osudových, vztahových, zdravotních...), abychom se životu postavili jen s holýma rukama a čistým milujícím srdcem. Útočně nastavené štíty přitahují střely a těch bude tolik, dokud pevnost našich zbraní nepovolí. Nejprve musíme složit zbraně my, pak je složí svět. Nikoliv naopak. (Kdo je čistý a laskavý, tím střely bez úhony projdou, neboť nemají v čem uvíznout.) Teprve pak přichází uvolnění od tlaků vnějších zátěží a pomalu vzniká světelné brnění rytířů ducha. Často se zmítáme v duševních bolestech, že věci se nedějí tak, jak bychom chtěli, ale zároveň odmítáme vztah důvěry k Bohu. Sami tím zamezujeme působení Jeho Milosti. I od druhých můžeme útěchu či podporu získat až poté, co se ji naučíme přijímat.

Buďme si vědomi Boží přítomnosti

Duchovní cvičení nelze provádět z téže úrovně myšlení a cítění, jako prožíváme vše ostatní. Přijímáme-li studium duchovních pravd trpělivě, s postojem úcty, jsou nám náhle mnohem srozumitelnější. Prvkům nového vědomí se uvolňuje místo sebevýchovou, sebepoznáváním, sebekázní, láskou k Bohu i světu. Tím, že se stáváme zdrojem lásky, se roztavují nižší podvědomé substance, aniž bychom museli jakkoli manipulovat se svým nitrem. Nejde o metody a techniky, ale o samostatné pěstování kultury svého „já". Pomocí je přátelská láska, podpora, modlitba, nezištný čin, oběť. Učíme-li se posuzovat vše, co si myslíme, cítíme, říkáme či děláme s vědomím, že Bůh je všudypřítomný a vše vidí, je to jedno z nejcennějších cvičení. Stáváme se pak kapličkou, později snad i chrámem či katedrálou nového života na Zemi.