Ocitáme se nyní na té zdánlivě nejobyčejnější venkovské pouti, ze které vzešla i pouť dvou milujících se obyčejných lidiček. Vesnické pouti měly hlavní význam v pouti ke světci, kterému byl zasvěcen místní kostel. Původně byly tedy záležitostí spíše vnitřní. A jako na vše, i zde se časem na tento akt zbožnosti nabalily různé zvyky a zábavy. Ale to ani ono v našem příběhu nehraje hlavní roli.
Příběh začíná před více než jedním stoletím. I když zní pohádkově, vyprávěla mi ho dcera hlavní protagonistky i s konkrétními jmény, místy a letopočty. Byla by škoda, aby upadl v zapomnění.
Žili byli dva mladí lidé, kteří se měli tuze rádi. Ona byla nejmladší ze tří dcer. Bída byla krutá. Otec umíral, matka byla nemocná, práce pro děvčata se špatně hledala. Nabízelo se řešení. Spočívalo v partii s oficírem, který by finančně „postavil na nohy" celou rodinu. Líbily se mu všechny tři dcery, on se však nelíbil žádné z nich. Bylo tedy na jejich zvážení, jak dál. Rozhodování bylo těžké. A jako v pohádce předhazovali nejmladší princeznu draku, dopadlo to i zde. Nejmladší dcera, říkejme jí třeba Anička, kladla nejmenší odpor. Bylo rozhodnuto - vezme si ho ona. Ta ale vroucně milovala svého hocha. Právě před nedávnem si přísahali věrnost, než narukoval na dlouhou vojnu. Bylo to kruté. Cítila, že ho zrazuje. Myslela, že zešílí. Lásku k chlapci nebo odpovědnost k rodičům a sestrám..? Podvolila se. Když se to dozvěděl její chlapec zběhl od svého pluku, šel mnoho dní pěšky v zimě, skrýval se před četníky, aby nebyl zatčen. Vzkázal jí, že se sejdou v lesích u kříže, kde se spolu kdysi modlili. Tam, zdrcen a na pokraji tělesných i duševních sil, klekl před ní do sněhu a prosil, aby na něho čekala. Bylo však pozdě. Oběma se mohlo žalostí rozskočit srdce. Vydal se, k smrti smutný, hledat svůj pluk. Nikdy více už o něm neslyšela.
Opravdová láska neumírá
Je to krásná venkovská pouť s kolotoči, krámky, střelnicí i tancovačkou. Anička dává ustřádané korunky rozjásaným vnoučatům na pamlsky a kolotoče. Na vesnických poutích, podobně jako na pohřbech, se vídávají mnozí, kteří by se už jinak nesetkali. Bývá to příležitost k připomenutí vybledlých vzpomínek. Tu se její zrak setká se známýma očima. Hned ví. Ani postava štíhlého sedmdesátníka ji neznejistí. Je to On. Ani ona mu neušla. Okamžik rozpaků rozpustila upřímná radost. Zjišťují zprvu každý sám za sebe, že se nic nezměnilo. Brzy si to i řeknou. Není to jen běžná vybledlá vzpomínka, i když mezitím uběhlo půl století lidského života. Ale co je čas a tělo? Lidská duše nestárne. Skutečná láska neumírá.
On jí připomíná jednu perskou povídku, poukazující na klamnost času. Mudrc naplnil nádobu kouzelnou vodou a vyzval krále, aby do ní ponořil hlavu. Jakmile to král učinil, uviděl se v divukrásné krajině u moře, kde prožil dlouhý čas, vyplněný nejrůznějšími příhodami a činy. Oženil se, měl děti, jeho žena a děti zemřely, on pozbyl bohatství, a když klesal pod svým trápením, shledal najednou, že je ve své komnatě mezi svými dvořany. Začal spílat mudrcovi, že zavinil všechna jeho neštěstí, ale dvořané mu řekli: „Pane, vždyť jste přece jen ponořil hlavu do vody a hned ji zase vynořil." Celý náš život se všemi radostmi a strastmi je podobným způsobem obsažen v jednom okamžiku času. Ať nám připadá život, pokud trvá, jakkoli dlouhý a intenzivní, jakmile vztyčíme hlavu, ponořenou v nádobě světa, shledáme, jak se to vše podobalo jen letmému snu.
Nejkrásnější ovoce sklízíme občas až na konci života
Venkovská pouť i životní pouť těch, kteří se znovu našli, se chýlí ke svému konci. Ale jako lze spatřit celý život v krátkém okamžiku, lze i krátký úsek života protáhnout do veliké délky či spíše hloubky, žijeme-li jej hodnotně a s láskou. Jejich vzájemné vyprávění není překotné. Se šťastným ale klidným zaujetím vychutnávají jeden druhého. On žije v Austrálii a teď při politickém uvolnění roku 1968 se přijel podívat do rodné vsi na pouť. A někdejší struna lásky opět zní. Probleskuje skrze nitra, propracovaná životními pády a vzestupy, ústupky a odpouštěním, modlitbou a radostí. Láska, obohacená o životní zralost, je tu zase. Byla celou tu dobu jen kdesi zasutá. Není v ní už palčivá tělesná iluze, a přesto je stejná. Není v ní ale ani žádný sentiment či lítostivost. Jen děkování Prozřetelnosti. Vrásky vnímají jako zkrášlení, pomalejší pohyby jako výzvu, že ten druhý potřebuje pomoc. Oba prožili své manželství a rodičovství a splnili své životní závazky, oba již ovdověli. Brzy je vše jasné. Loučí se, aby mohl tím dříve přijet. Natrvalo. Říká: „Do borůvek jsem tu." Na borůvky totiž spolu kdysi chodívali. Sice pro něj nebude snadné opustit svůj australský domov, ale člověk je doma tam, kde má toho nejbližšího. Odjíždí, aby rozprodal svůj majetek a vyřídil formality. Borůvky dozrávají. Čeká, věří mu. Tentokrát už jim nikdo třetí do cesty nepřijde, láska je nyní zaplacena. Borůvky dozrávají. Sedmdesátiletý elegán s kufrem a svojí australskou kočičkou Micinkou, kterou nemohl opustit, stojí na prahu. Je to nejkrásnější práh jejich života. Usmívá se celou duší. Borůvky dozrály. Jsou poutě, které jsme poctivě konali, ale teprve na jejich konci sklízíme to, co pro nás Pán už od začátku připravil.
13.1.2008 napsal Martin Štěpán
Vedeno pod:
Hlavní » Zdroje » Karel Funk » K mladosti stárnem