Když Bůh vydechl do vesmíru život, ze kterého seskupování atomů se začal utvářeti život individuelní, život jedinců, dal těmto jedincům také Své zákony, jimiž se mají říditi. Aby těmto zákonům lépe porozuměli a snáze je plnili, dal jim na cestu životem vzácného pomocníka jiskru Své veliké Lásky – duši.
Každý jedinec ve vesmíru, tedy každý individuelní život má svou duši, která provází svého svěřence na všech cestách jeho života, a to na všech stupních jeho vývoje. Každého z nás provázela naše duše po celou dobu našeho sestupu od zhora dolů až do hmoty, a také s námi počala stoupat a provází nás na našem vzestupu od hmoty, to jest od říše nerostné přes říši rostlinnou i zvířecí do sféry lidské, nejdokonalejšího to života na zeměkouli. Duše naše bude nás provázeti i na další naší cestě, až k úplné naší dokonalosti a neopustí nás nikdy, protože právě ona má za úkol vésti nás, vychovávati, poučovati i varovati před zlými skutky. Ona, jako nástroj ducha, má bdíti nad tím, abychom dané nám zákony Boží poznávali a zachovávali. Od ní přicházejí populy a impulsy k správnému jednání, které ve svém nitru pociťujeme, a proto máme je přijímati, poslouchati, k čemu nám hlas naší duše radí. Nikdy nemáme jí svým rozumářstvím a svou vůlí překážeti v plnění jejího důležitějšího úkolu.
Naše duše je naší nejlepší přítelkyní, chůvou, vychovatelkou i učitelkou. Její snahou je vždy zprostředkovati nám spojení s naším duchem, který nám umožňuje dále naše spojení se samým Bohem-Kristem, naším Stvořitelem.
Naše duše, jako nástroj ducha, snaží se přivésti nás tak daleko, abychom byli schopni přijímati také dary Ducha svatého, které nás přibližují ke zdroji všeho vědění, k získání cenných poznání a zkušeností, potřebných nám k našemu duchovnímu vývoji, a tím usnadňuje nám také cestu k dokonalosti.
Čím budeme dokonalejší, tím rychleji a snadněji se budeme blížiti k Bohu, tím jistěji půjdeme správnou cestou svého návratu do Otcovského domu, odkud jsme vyšli a kam se musíme všichni vrátit.
Proto naše duše jest pro nás tak ohromně důležitá. Proto také jest naší povinností vážiti si jí a snažiti se žíti tak, abychom byli stále schopni naslouchati jejím pokynům. Nejdůležitější podmínkou k tomu jest – dosáhnouti potřebného a blahodárného klidu svého nitra, abychom mohli hlas duše své opravdu slyšeti. Naše všední starosti, honba za hmotu, hledání rozptýlení v pochybných zábavách, to vše jsou ve skutečnosti nejtěžší překážky, které hlas duše stále jen přehlušují a znemožňují nám žítí dle jejích pokynů. Tímto násilným přehlušováním nikdy nedosáhneme toho, že by se klid usídlil trvale v našem nitru.
A přece tento klid vlastního nitra, ve kterém bychom se dovedli zaposlouchat do harmonických tónů své duše, zbavil by nás mnohých a docela i zbytečných starostí, které nás tíží, ba pomohl by nám i od mnoha utrpení, která si nejčastěji připravujeme sami tím, že na úkor přehlušovaných pokynů své duše uplatňujeme příliš svou vlastní vůli a svůj vlastní rozum. Poslušni pokynů své duše, měli bychom mnohem snažší cestu životem, protože bychom poznali, jak krásný je život, který prožíváme ve stálém spojení se svým duchem, protože žíti ve stálém spojení s vlastním duchem, znamená také žíti ve stálém a zcela vědomém spojení s Bohem.
Duše, která je nepostradatelným, stálým pomocníkem pro člověka, jest stejně důležitým pomocníkem i pro všecko tvorstvo ostatní, ve kterém podstata života je úplně táž, jako podstata, života našeho. Proto také duše všeho ostatního tvorstva má tutéž hodnotu i tentýž Božský původ, jako duše naše. Je to vždy táž jiskra Boží, čistá, zářná, která má stále týž úkol, ať již provází život nerostný, rostlinný, zvířecí nebo lidský. Naprosto mylná je domněnka, že nerosty, rostlinstvo a zvířata nemají duši, že má ji pouze člověk.
Připomeňme si jen, že i my museli jsme projíti všemi stupni vývoje od nerostu počínaje, než jsme dospěli formy života lidského. Naše duše provázela nás po celou dobu tohoto vývoje na všech cestách našich, a jen její zásluhou jsme se dostávali stále výše ve svém vývoji. Proto také musíme přiznati všem svým spolubratrům v koloběhu světa, že i oni, třebaže jsou ve svém vývoji ještě za námi, mají táž práva vývojová, jakých jsme používali ve svém vývoji my. Musíme věřiti , že Spravedlnost Boží byla jest a bude stále stejná ke všem tvorům celého vesmíru, stejně jako Láska Boží, která všem tvorům na všech stupních poskytla rovnocenného pomocníka – to jest duši, která byla dána všem a všemu.
Dalším a důležitým úkolem duše jest – zprostředkovati nám dorozumění i s tvory nižší úrovně, než je naše úroveň dnešní. Zkuste to někdy, třebas u stromu. Přibližte se k některému staršímu stromu s čistou, bratrskou láskou, položte ruku na jeho kmen a pokuste se dohovořit se s ním. Dejte mu nějakou otázku a poznáte, budete-li v klidu a soustředění, že vám strom bude odpovídati. Bude to jeho duše, která k vám bude promlouvati, a prostředníkem vaším, který vám umožní rozuměti mu, bude vaše duše. Vaše láska k tomuto stromu uskutečnila spojení s ním, a váš klid a soustředěnost umožnila vám, že můžete svým nitrem naslouchati hlasu své duše, která vám tlumočí odpověď duše stromu. Podobně můžete rozumět i mluvě zvířecí, ale zase jen tehdy, přiblížíte-li se k onomu zvířeti s čistou láskou a klidem v nitru podaří-li se vám dosíci takovéhoto spojení, pak teprve pochopíte správně celý život v přírodě a pocítíte onu velikou, úžasnou jednotu ve všem, co kolem vás existuje pak poznáte také, že k této jednotě náležíte i vy. Pak budete moci říci sobě:
Jsem já ,jsem Bůh a přece nejsem Bůh. Jsem jen projev Jeho. Jsem–li projev Jeho, láska jsem, jsem–li láska, mír jsem, a jsem–li mír, se vším jedno secítím!
Až budete cítit svoji jednotu se vším, pak teprve pochopíte pravou podstatu všeho života na světě. Pak ale pochopíte také správně svůj vlastní život a všecko své jednání a konání zařídíte dle toho. Začnete konati všechno jen pod zorným úhlem věčnosti, jak nás k tomu i náš president Osvoboditel nabádal.
Pochopíme-li správně svoji jednotu se vším a se všemi lidmi na světě, pochopíme také své povinnosti k celku i ke svému národu, k němuž nás poutá kolektivní duše národa. Všecky národy mají své kolektivní duše, které jsou vyhraněnými jednotkami v ohromné duši vesmírové, stejně jako my se svojí duší jsme vyhraněnými individualitami v kolektivní duši našeho národa. Z této kolektivní duše národa našeho napájeli se naši nejčeštější umělci, jako na příklad Smetana, Mánes, Aleš, kteří byli nejdokonaleji spojeni svojí duší s kolektivní duší českého národa.
Tak jako každý národ má svou vlastní společnou duši, tak také má společného ducha. Tímto duchem liší se ve svém charakteru, ve své mentalitě, svými zvláštními vlastnostmi a zvyky, i svým vzděláním osobitým od všech národů ostatních. Přitom však tvoří a má tvořiti nejdokonalejší harmonii s ostatními národy, neboť všechny národy pojí opět v jeden celek veliká duše vesmírová se svým, všem společným duchem vesmírovým, který spojuje nás všecky s Duchem Božím.
Proto máme všichni tvořiti vědomě harmonickou jednotu, navzájem se milovati, přáti všem jejich úspěchy ve vývoji, zejména ve vývoji duchovním, kulturním. Z úspěchů na poli kulturním máme se stejně radovati, ať je to úspěch národa našeho nebo jiného, a vždycky dle svých možností pomáhati k rychlejšímu dosažení úspěchu kultury, ať naší nebo cizí. Tím bychom nejlépe dokázali, že jsme správně pochopili svoji příslušnost k onomu velikému celku, jehož částí jsme i my. Pak by se život na celém světě vyvíjel opravdu harmonicky, tak jak Bůh si přeje, a všem lidem žilo by se krásně na celém světě.
Tak jako existují kolektivní duše jednotlivých národů, tak také existují kolektivní duše všech nižších tvorů. Jsou tu kolektivní duše odrud u nerostů a rostlin, u zvířat kolektivní duše ras.
Vracejí-li se dnes některé národy k rasismu, je to věru podivné a mylné, protože se tím sami snižují na úroveň nižší, to jest zvířecí, ve které vládne znovu kolektivní duše zvířecí, a vymykají se kolektivní duši národa, která by je nutně vedla ke snášenlivosti s ostatními národy.
V kolektivní duši zvířecí platí zákon o moci a vládě silnějšího, neboť zvířata nejsou dosud schopna uvědomovati si zákony Boží o lásce, které jsou obsaženy v učení Pána Ježíše. Proto by se také národy, které by se vracely ke kolektivní duši ras, odvracely od křesťanství jako od náboženství, které nepřipouští žádné násilí a hlásá svobodu všem. Takto šly by tyto národy ve svém duchovním vývoji zpět a dokazovaly by tím, že jejich kultura ohromně klesla. Bylo by to také důkazem, že jsou dnes vedeni ne Duchem Božím, nýbrž inteligencí zla, a proto nemohly by spoléhati na požehnání Boží a řítily by se proto přímo do zkázy. Jen dobro, láska a pravda vítězí vždy a všude. Tam, kde se z nenávisti sahá ke lži a násilnostem, musí následovati neúspěch a po něm zkáza. Sebe větší moc světská nevyrovná se nikdy všeovládající moci Boží, která všechno řídí a vše k dobrému vede.
Dějiny samy poučují nás nejlépe o tom, že vždycky zvítězila na konec pravda a dobro, a podle spravedlivých zákonů Božích všechno zlo vymstilo se vždy na tom, kdo je páchal.
Náš národ, který je veden svou kolektivní duší a poslouchá její pokyn, je ve stálém spojení s Bohem. Proto také kyne mu nejkrásnější budoucnost a největší rozkvět své kultury má před sebou.
S námi je Bůh, největší Moc, Síla a Láska, a proto se nemusíme bát žádného násilí. Naše utrpení minulá, naše třistaletá poroba očistila a zocelila nás tak, že jsme se stali schopnými poslouchati nejen svou kolektivní duši národa, nýbrž i poslouchati a říditi se pokyny svých velikých vůdců, kteří nás sice opustili tělesně, ale duch jejich je neustále s námi a pomáhá nám ke konečnému vítězství.
Proto – dávejme vždy dobrý pozor na pokyny své duše, aychom byli platnými a pevnými články onoho řetězu, který nás všechny pojí v kolektivní duši našeho národa v jeden pevný, nerozborný celek. Pokud budeme svorně pracovat na velikém díle našeho národního rozkvětu a zachovávati vždy zákony Boží, pokud se budeme vždy a všude říditi láskou a pravdou, potud se nám naše dílo bude dařit.
A nyní ještě něco o různých nesprávných výkladech podstaty duše, které vedly tak daleko, že mnozí existenci její docela i popírají.
Z ustáleného názoru, že duše je v nás, vzniklo mylné zaměňování naší duše s naším »já«, které ke svým projevům používá našeho těla hmotného, a to pomocí našeho těla duchovního – astrálního. Toto astrální tělo může a má zprostředkovati nám spojení s naší duší, která je mimo nás.
Naše duše, která je – jak bylo již řečeno – naprosto čistá, zářná, protože je jiskrou Boží – je stále stejná. Nemohou na ni působiti nijak naše činy, kterými tak různě projevujeme svůj život. Na duši lidské nemohou proto také nikdy ulpěti následky našich špatných skutků, kterým církve říkají hříchy. Tyto následky zůstávají vždy jen spjaty s naším nižším »já«, které v souhrnu představuje naše astrální tělo. Naše duše zůstává však nedotčena nikdy není zatížena našemi, tak zvanými hříchy.
Proto je nesprávné, modlíme-li se za »duše« odešlé z našeho prostředí, tedy z hmotného života, a tím nesprávnější jest modliti se za duše v očistci, který vypadá docela jinak, než jak jej líčí církev. I kdyby takový očistec existoval, nemohla by do něho přijíti žádná duše, protože duše žádné očisty nepotřebuje. Ona je věčně stejná, čistá, bez jakékoliv úhony.
Na očistnou cestu můžeme a musíme se dostati jednou my všichni, a to i ti, kteří již od nás odešli. Ale tuto cestu očistnou nastoupí jen naše nižší »já«, naše astrální tělo s naším vědomím, rozumem, vůlí, s našimi pocity i vášněmi, ale vždy bez naší duše, která je stále mimo nás, třebaže nás neopustí ani za hrobem. I tam snaží se stále uplatňovati svůj vliv na naše nitro, a to vždy v dobrém a ušlechtilém smyslu, ale nikdy nenese zodpovědnost za naše zlé skutky, kterých se navzdory jejím pokynům dopouštíme. Ona také nikdy netrpí s námi za tyto skutky, za ně zodpovídáme si vždy jen my sami.
Modlíte-li se za odešlé, ať již za vaše známé a nejbližší, nebo za ty, na které si nikdo nevzpomene, za které se nikdo nemodlí, pak říkejte, že prosíte za odešlé bytosti,zejména za bytosti, které prodělávají právě svou očistnou cestu, ale nikdy neříkejte, že se modlíte za »duše« zemřelých nebo za »duše« v očistci.
Uráželi byste tím především svou vlastní duši, neboť byste ji degradovali na nízký stupeň, na kterém stojí jen naše »já«, které je ve vývoji. Přičítali byste tím duši vlastnosti, které ve skutečnosti nemá, protože naše duše není schopna hříchu. Ona, která z Boha vyšla,je čistá a zářná a zůstane takovou na věky, vždycky bez poskvrny.
Svými špatnými skutky a neposloucháním pokynů, kterými nás duše nabádá vždy jen k lepšímu, můžeme ji jen zarmoutiti, ale nikdy ani stín našich špatných skutků nemůže ji poskvrniti.
Až vyspějete tak daleko, že budete moci svou vlastní duši spatřiti, až budete moci s ní rozmlouvati, přesvědčíte se, jak je krásná, čistá, světlem zářící a velikou Láskou Boží naplněná. Pak budete jistě litovati, že jste tak málo o ni dbali, tak často odmítali její důležité pokyny, tak málo sluchu dopřáli jejímu láskyplnému hlasu.
Snažte se proto nyní alespoň z části dohoniti to, co jste dosud zanedbali, hledejte častěji potřebný klid, zbavujte se všeho, co vás rozptyluje a co vám překáží tento klid nalézti, protože teprve v tomto klidu stává se vaše nitro schopným naslouchati hlasu vaší vlastní duše, která k nám mluví jen citem a myšlenkami.
Podaří-li se vám alespoň jednou nalézti onen klid, ze kterého by k vám promluvil hlas vaší duše, pak budete již dále hledati sami další podobné a vzácné okamžiky, abyste byli schopni naslouchati co nejčastěji onomu sladkému tónu harmonie, kterým k vám promluví vaše nejlepší přítelkyně, vychovatelka,učitelka i ošetřovatelka – vaše duše. Pak také poznáte, jak ohromnou cenu má pro vás, pro váš život i celý váš duchovní vývoj vaše čistá duše.
Duše je pro nás poslem Božím. Milujme ji, poslouchejme ji z lásky k ní i k sobě, řiďme se vždy jejími pokyny!
K tomu nám dopomáhej Bůh