Co je to gregoriánský chorál? Jak a čím se liší od ostatních druhů hudby? Proč jsou některé druhy zpěvu považovány za posvátné? Gregoriánský chorál je druhem oficiálního, v latině zpívaného liturgického jednohlasého zpěvu ve volném rytmu. Jeho prameny jsou v Sýrii, Palestině, Řecku a Římě. Jak je dodnes rozpoznatelné, původní bohatě zdobené melodie, často dokonce i s čtvrttóny, patrně navazovaly na orientální a snad i starořecké prvky. Následně byly ale všechny tyto vzrušené a vzrušující (rozuměj mystické, tedy pohanské) prvky zakázány a papež Řehoř (Gregor) Veliký (540-604) sebral a standardizoval starší melodie a písně používané při mších.
Tak jako sanskrt, i latina je jazykem umělým, kdysi výhradně sakrálním a liturgickým. Indové (a kabalisté a indiánští šamani aj.) tvrdí, že každý zvuk v případě lidské řeči každá hláska má odpovídající rezonanční, a tedy i harmonizující nebo naopak excitující vlastnosti. Indiáni kmene Navaho vyprávějí, že jejich šamani ještě nedávno vytvářeli v písku obrazce jen tím, že do písku mluvili. Při výslovnosti jednotlivých slova slabik je tedy třeba dbát na přesnost a odpovídající předepsaný výraz přednesu (zpěvu, recitace). Samohlásky jsou prý projevem čisté božské energie, protože se vyslovují bez dotyku jazyka (a ten, jak známo a jak lze bohužel slyšet zvláště mezi současnou mladou generací, dokáže být někdy a u některých lidí pořádně špinavý), zubů a dásní při výslovnosti se tedy neušpiní. Současná věda hovoří o "informačním šumu". Kdybychom ji ušpinili, byla by to neúcta k prvotním božským projevům.
Indická posvátná slabika Óm se ve skutečnosti zpívá jako aum, začíná tedy jako oslavná "mantra" křesťanů Alelujá samohláskou A. Písmeno A je i v sanskrtu prvním písmenem vůbec a představuje absolutno, počátek všeho, nejvyšší formu energie. Když člověk zpívá "a", jak jeho hlasivky (a jak lze logicky odvodit, pokud připustíme, že hlasové, myšlenkové a emoční projevy člověka nelze oddělit od jeho projevů tělesných a hormonálních), a tedy fyzické "tělo", tak jeho "tělo" energetické, duchovní je naplno otevřeno. Zní a rezonuje nejvíce právě v oblasti srdce.
Když tedy kdysi v kostelech zněla, na rozdíl od světského života a běžných jazyků, při liturgii, ale především při zpěvu jen a jen latina, její frekvence, zesílené a vyčištěné dokonalou akustikou katedrál či kostelů, zcela jistě "rezonovaly" v jiných tkáních a buňkách těl zpěváků a posluchačů, zvláště když mniši zpívali neuvěřitelně dlouhé klouzavé Alelujá. Posvátný zpěv je navíc jakýmsi probuzením vědomí. Z tohoto hlediska je vše, co je činěno "posvátně", s koncentrací na jeden zevšeobecňující motiv, zároveň terapeutické, léčivé: zpěv gregoriánského chorálu mnichovi dodává energii, stimuluje mozek a vestibulární aparát, uvolňuje hlasivky, a tedy i emoční stav, dechovým cvičením reguluje a harmonizuje srdeční tep, krevní tlak atd. Samozřejmě tu hraje důležitou roli i prostor, ve kterém se zpívá (a kostely jsou z tohoto hlediska ideálním sonickým prostředím), ale i pravidelná doba. Zdi klášterů a kostelů či mnišských cel jsou pak provibrovávány pozitivními frekvencemi zpěvu. Hudba a posvátný zpěv nebo poslech např. gregoriánského chorálu nám pomáhá spojit všechny úrovně, kterými oscilují naše životy. Mimochodem, průměrná délka života ve středověku byla díky válkám, chudobě a nemocem jen něco přes třicet let. Ale jezuité a benediktini, tedy ti, kteří v klášterech celé hodiny zpívali, se dožívali sedmdesáti let. Ve Francii nedávno zjistili, že ve druhé polovině minulého století zaniklo několik tisíc klášterů. Při bližším zkoumání (pod vlivem prací dr. Tomatise) se ukázalo, že kláštery, které byly zrušeny, byly přesně a jen ty, ve kterých se přestalo zpívat.
Zastavme se u dokonalé akustiky kostelů a katedrál, u toho, čemu říkáme duchovnost a u většinou dosud netušených souvislostí. I u nás v době "temna" lidé tvrdě pracovali, ale pak museli povinně každou neděli do kostela na mši. Tam vždy hrála "živá" hudba, již hudebníci složili a hráli vždy pro konkrétní příležitost, a nehráli ji ani z not, ani nehráli několik set let staré skladby, a všichni pak společně zpívali. Každé dítě ve škole zpívalo celých prvních pět let školní docházky hodinu denně. Proto také byly Čechy "konzervatoří Evropy" a platilo. že "co Čech, to muzikant". Podle posledních statistik dnes 70 % českých školních dětí nedokáže intonačně správně zazpívat jednu jedinou písničku. Jako národ jsme přestali zpívat. Tvrdím, že to má hluboké a dalekosáhlé individuální, ale i celospolečensky negativní důsledky. Když totiž kdysi začali tři mniši svými neškolenými, tedy rovnými hlasy zpívat tři různé tóny, za chvíli se v dokonalé akustice kostela či katedrály ozval čtvrtý, vysoký zvuk alikvot. Pro tehdejší věřící to musel být důkaz boží přítomnosti: viděli tři muže, ale slyšeli čtyři hlasy. Pak ovšem začali zpěváci soutěžit, kdo výš, kdo rychleji, a dnes prakticky neexistuje profesionální zpěvák, který nemá v hlase tzv. vibrato. Jenže když tři zpěváci s vibratem v hlase začnou zpívat tři různé tóny, čtvrtý, harmonický tón se neobjeví. Vibrato každého člověka se totiž vždy maličko liší. Tvrdím, že to je jeden z důvodů, proč lidé přestali chodit do kostela (ztratili Boha).
Ve skupinovém zpěvu je ale neuvěřitelná síla. Zvuk rozpouští hranice mezi lidmi. Jednou z věcí, které jsme v naší společnosti ztratili, je vzájemné propojení. Jsme jak izolované atomy bez pocitu propojenosti a právě jednou z nejtypičtějších a dnes ještě nedoceňovaných charakteristik zvuku je schopnost rozpouštět hranice. Když lidé spolu zpívají, vytvářejí komunitu. Zpěv je tou nejrychlejší cestou k vytvoření komunity.
Na počátku 80. let minulého století začal Howard Gardner publikovat svá zjištění o tom, že inteligencí je několik druhů. Jednou z nich je také inteligence hudební. Zjistil, že už dvouměsíční děti dokáží rozeznat výšku tónu, hlasitost a melodii když ovšem zpívá jejich matka. V rámci výzkumu Gardner navštívil kmen Anangů v Nigérii. V této společnosti jsou již týdenní novorozeňata vystavena neustálému zpěvu a hudbě svých matek. První věcí, kterou otcové udělají, je výroba malého bubínku. Když jsou dětem dva roky, vstupují do skupin, kde se učí hrát na nějaké hudební nástroje nebo bubny, ale také zpívat a tančit. V pěti umí každý malý Ananžan stovky písní, zvládne několik hudebních nástrojů a desítky složitých tanců.
Podle zjištění neurologů z Heidelbergu mají hudebníci, tedy ti, kteří se hudbou zabývají celý život, v mozkových sluchových a hudebních centrech až o 30 % šedé hmoty mozkové více.
O co holističtěji tedy reagují takoví Ananžané na podněty světa kolem sebe zatím nikdo neví, ale je jasné, že hudba, zvláště je-li podporována od kojeneckého (a prenatálního) věku, může člověka ovlivnit daleko pozitivněji, než jsme doposud mysleli.
"Zpívat může samozřejmě každý sám," tvrdí Purceová, "ale zjistila jsem, že skupinový zpěv je tou nejefektivnější cestou, jak pomoci léčit společnost. Při zpěvu ve skupině se zároveň daří rozpouštět hranici mezi zemí a nebem, mezi naší materiálností a duchovností. Tibeťané tvrdí, že je to právě hlas, který spojuje tělo a mysl." Na západě bylo toto umění zpěvu ztraceno zároveň s uměním gregoriánského chorálu. Dnes nikdo neví, jak tento chorál původně zněl, protože jsme ho znovu restaurovali až ve viktoriánské době jenom z manuskriptů a několika citací.
Mimochodem, Purceová také pracovala v mnoha křesťanských komunitách. Pozvali ji, aby jim pomohla, protože jsou si vědomi, že to, jak zpívají, tedy jejich způsob gregoriánského chorálu, nefunguje. Někdy jim připadá spíš jako břímě než požehnání nebo meditace. Při práci s nimi jim Jill pomáhá nalézt to, co je špatné, a učí je vše dělat úplně jinak, aby si uvědomili, jak mocným druhem meditace může být liturgický zpěv.
I u nás již existují dva soubory, jejichž zpěváci se pracně odnaučili vibrato, takže zpívají rovně, ale na veřejných koncertech se stále jakoby obávají otevřít své hlasy a nechat problesknout alikvoty.
Hlavním důvodem existence monastických komunit v křesťanské tradici bylo sedmkrát denně zpívat. Je to jakási idea nepřetržitých chórů oslavujících Boha. Jenže mniši a hlavně jejich představení nabyli postupně dojmu, že tolik zpěvu je spíš obtěžuje. Liturgický zpěv tak byl v onom duchovním slova smyslu postupně omezován. Různé zpěvy se slučovaly, zkracovaly.
Jill Purceová je přesvědčena, že tím, že jsme přestali takto posvátně zpívat, jsme hodně ztratili. Naštěstí byl Tibet dostatečně izolován a umění tohoto druhu zpěvu se tam uchovalo. Když jsme Tibet objevili, bylo to, jako bychom objevili středověkou kulturu, ve které i u nás kláštery a poustevny mystiků vibrovaly zpěvem v jakémsi nepřetržitém stavu meditace.
Ukázalo se, že duchovnost (spiritualita, jak to nazývají odborníci), souvisí s tělesným a emočním uvolněním (např. modlitba v kostele je západní formou mantry), a tedy i uvolněním hlasivek. Posvátný zpěv je vedle meditace a dalších duchovních metod velmi propracovanou cestou, jak dosáhnout vnitřního klidu a míru, sjednocení těla a duše, duchovnosti. Dnešní metody zkoumání (magnetická rezonance, pozitronová emisní tomografie) dokáží rozeznat, co se mění přímo v mozku, když člověk medituje, zpívá nebo se modlí. Vědci tak prokázali, že duchovnost existuje, že je normálním stavem lidské mysli, ale také to, že duchovní člověk je zdravější, klidnější, soucitnější, kooperativnější a ekologičtější než člověk "normální".