Prohlížení podle štítků
Všechny štítky »
sebepoznání
Dění kolem nás je teď opravdu nějak moc rychlé, nezdá se vám? Jsme v čase velkých změn, je cítit ve vzduchu předzvěst duchovního zemětřesení.
Kolem čeho převážně krouží naše mysl? Často chceme působit jen na vnější okolnosti, události, podmínky a pomíjíme to, co můžeme dělat sami se sebou a kdykoliv. Tak čekáme na vysněné příležitosti a ty skutečné nám unikají pod rukama...
Neposuzujme se podle toho, jak zvědavě se ptáme různých učitelů na duchovní cestu, ani podle toho, jak vznešené duchovní knihy čteme nebo jak „vysoké" mistry či zasvěcence uznáváme (to není legitimace naší vyvolenosti), ale třeba i podle toho, na jaký brak se vydržíme klidně dívat v televizi, aniž bychom při tom pocítili vnitřní nesouhlas.
V posledních letech se stále více skloňuje slovo transformace a společně s dalšími „fenomény“ jako jsou indigové děti, začátek věku vodnáře či proroctví kolem konce mayského kalendáře vzniká v duchovních komunitách očekávání skokové změny vibrací či snad dokonce velkého duchovního třesku, kdy pomine špatné a zůstane jen dobré.
Nedá mi na takto pojatou rychlou či vnější transformaci nereagovat. Na základě pravidla „co je snadno a rychle, to je čertem“, se mi nechce věřit, že tu působí hromadně nějaké záření z kosmu či odjinud a že jeho působením budeme převedeni do lepšího způsobu bytí.
Jsou v životě člověka chvíle, které jej zasahují takovým způsobem, že v něm vyvolávají pocit jakoby existence síly vymykající se lidskému chápání a tím stojící nad síly jeho. Těmito silnými podněty jsou především zázrak zrození a neodvratnost smrti. Dnešní způsob života je však takový, že lidé většinou považují za přirozené, že děti se rodí v porodnicích a rodiče umírají v nemocnicích a domovech důchodců.
Primitivové, divoši, barbaři - jak ještě nazývá pyšný člověk naší doby své dávné předky? Třeba ty, kteří žili v jeskyních. Pravda, neměli letadla, počítače, mobily... Nepotřebovali je. Možná měli cosi jiného, za co bychom dnes byli vděčni my.
Brouzdáme se dnes po internetu, supermarketech či plážích... - známe vůbec ještě jiná putování? Poutě našich předků k nějakému posvátnému cíli už téměř vymizely - poprvé v lidských dějinách. Při našem brouzdání jsou nám druzí lhostejní, ba občas dokonce překážejí. Někdejší poutě byly naopak sdílením a sounáležitostí. Pravda, nemusíme se namáhat pěšky, vzdálenosti již skoro nehrají roli. Křížky v krajině vystřídaly dopravní značky, namísto alejí či kapliček máme billboardy. Nepřicházíme o něco?
Posvátné naladění je počátkem duchovní práce. Ta se neděje žádnými skoky ani náhle objevenými a zvládnutými metodami. Duchovní vývoj není kariéra ani počítání pater ve výtahu, jak už jsme „vysoko".
Po jakých zářeních a zářičích dnes toužíme? Oblohu nad městy nám křižují laserové paprsky, na Silvestra třeští rachejtle, v některých zemích zase odpálené vraždící rakety či záblesky výbuchů bomb, v ulicích studeně září reklamy, v bytech obrazovky, displeje, kontrolky... Současně s tím však mnohdy pohasínají naše nitra. Už jsme si na to zvykli a nenormální máme za normální. Ale současně jsme něčemu odvykli. I na zemi září ledacos, co citlivé vnitřní postřehování našich předků snáze zachytilo. O mnohé z neviditelných zářičů se mohli i spolehlivě opřít.
15.3.2007,
Hlavní »
KnihovnaPřitahují vás jistí lidé - dokonce i ti, s nimiž jste se právě seznámili? Cítíte náklonost k jistým kulturním epochám či starobylým zemím, již nedovedete logicky vysvětlit? Měli jste někdy pocit, že nakonec se vaše předtucha vyplnila?
O těchto věcech se hovoří v této knize.