Vztah k dítěti

O vztahu přírodní matky k dítěti nelze říci nic pozoruhodného, píše typicky přezíravý muž S. K. Neumann, a přitom kapitolu o vztahu matek k dětem začíná větou:

Indiáni z různých kmenů mají své děti velmi rádi.

Posuďte sami, jestli měl ke své přezíravosti důvod. Osobně se domnívám, že mnohým dětem z mnohých domorodých společností my "civilizované", ve skutečnosti drezurované děti můžeme jen závidět.

Volnost grónských dětí je téměř neomezená. Nikdy je netrestají, ba ani nekárají tvrdými slovy. Starou evropskou výchovnou metodu považují za nesmírně barbarskou a zastávají stejný názor jako kanadští indiáni, kteří řekli misionářům, když jim vytýkali, že ukrutně trýzní válečné zajatce: "Ale nemučíme je jako vy své vlastní děti." Je třeba přiznat, že vzdor tomuto nepedagogickému způsobu výchovy jsou eskymácké děti ve věku osi až devíti let dobře vychované.

Své děti něžně milují i Basutové. Matka malé dítě rozmazluje, hladí, natírá rudou pomádou, laskavě a ochotně ho nosí po všech cestách, takže je vidět, že jde o největší matčin poklad, poznamenává Neumann.

Mateřská láska a strach před zlými duchy vedly přírodní ženu k tomu, že dítě, které neumí chodit, měla u sebe ve dne i v noci, při práci i odpočinku. V nejprimitivnějších poměrech spalo dítě spolu s matkou například na holé zemi nebo na vrstvě trávy, listí, na rohoži nebo kůži, u starých Peruánců v jamce vyhloubené v zemi, u Australců a Hotentotů v teplém popelu. Jiné přírodní národy dělaly pro děti už různé "kolébky" - například Kalmykové, Kirgizové a Siamci dřevěnné truhlice, Lopaři a Giljaci jakási koryta vytesaná z kmene stromu, Čuvašové a Tunguzové vaky z kůry, Kalmykové, Osťjaci (Chantové), Samojedi (Něnci), některé australské kmeny, Papuánci a další používají košíky nebo síťovinu, Papuánci z Nové Guineje pletené sítě. Známé jsou také rozštípané bambusové kmeny, trámy s volně nataženou látkou, kolébky z rákosu apod.

Většina indiánských žen používá zvláštní nosítka z ploché destičky nebo pletiva. Aby dítě nevypadlo, je na spodním okraji připevněna lišta pro nožičky a na druhém zaobleném konci je natažený kus látky nebo kůže, který zároveň chrání dítě před deštěm a prudkým sluncem. Z obou stran vyčnívají dole kůlky, takže nosítko lze zapíchnout do země. Dítě je upevněné skříženými řemeny. Nosítko je vyplněno měkkým listím, trávou, mechem, plstí a jinou výstelkou, aby se dítěti dobře sedělo a zárověň mu výplň nahrazovala plenky. Někde v nosítkách dělají otvory pro odchod moče a výkalů.

Přírodní matky zřídkakdy nosí své děti na rukou. Většinou to dělají jiným způsobem. Buď dítě sedí matce na krku nebo na ramenou, drží se za vlasy, respektive matka drží dítě, jako to dělají Australci, Papuánci, některé kmeny severoamerických indiánů, ale i jihoamerických (brazilských) indiánů Botokudů a další, nebo dítě sedí matce na boku jako na koni, větší se jí drží, menší je upevněno látkou či kůží uvázanou přes druhý bok - například u Javánců, Aetů, Papuánců, Karolínců, Samoánců, Apačů a jiných.

Nejrozšířenější je však poloha na zádech nad pasem, přičemž má dítě nožky na matčiných bocích a drží se jí rukama. Většinou bývá připevněno šátkem zavázaným na matčiných prsou nebo lýkovou páskou upevněnou na čele matky. Také "kolébky" nosí matky většinou na zádech.

Dnes víme, že dítě, které nosí maminka například v šátku, sedí anatomicky správně, s podepřenými zády a roznožmo. U přírodních národů se prakticky nevyskytuje luxace kyčelních kloubů. Výzkumy prokázely, že dítě, které je aspoň čtyři hodiny denně v takovém šátku, se vyvíjí lépe než to, které tráví většinu dne v postýlce. Méně pláče, déle bdí a přitom je spokojené.

Vzpomínám si dost přesně, jak jsem v 50. letech čítával v maminkou odebíraném časopise československých žen Vlasta o tom, jak jsme moderní a jak primitivní bývali naši předkové. Tehdy jsem byl pyšný na to, že žiji v tak rozvinuté demokratické společnosti, a taky třeba na to, že žena v socialismu již nemusí nosit své dítě na zádech a může si koupit kočárek, a později, že nemusí kojit, vždyť přece naši vědci ve spolupráci s mnohem pokrokovějšími sovětskými vyvinuli umělou výživu, která je zdravější a hygieničtější.

Všechno je jinak, včetně třeba onoho "primitivního" nošení dětí na těle. A důsledek onoho oddělení matek a dětí? Prenatální psychologové dnes popisují, že zatímco africké ženy, které nosí své děti téměř neustále na těle, neztratily jakési telepatické spojení se svým miminkem (při pochodu buší se žena zastaví, nakloní, miminko vykoná svojí potřebu, je utřeno a matka jde dál - vycítila potřebu dítěte), evropské ženy jsou v tomto ohledu jakési "hluché", nejsou na své děti vnitřně vyladěné. Nefunguje onen podvědomy, niterný základ, na kterém pak dobré a milující matky s lehkostí vybudují velmi hluboký vzájemný vztah se svými dětmi, zatímco ty ženy, kterým se onen nitroděložní a později "telepatický" vztah nepodařilo navázat, mají se svými dětmi celoživotní problémy a jejich děti pak v další generaci budou opakovat stejné zásadní chyby.

Chcete jiný příklad našeho současného ignorantství? Neumann poněkud ironicky zmiňuje:

Přírodní matka často uspává své dítě písněmi, většinou naivními a monotónními. Například Eskymačka mu zpívá: "Svému malému bratrovi nesmíme nic udělat, chce chytat ptáčky, chce se projíždět v kajaku, chce harpunovat a úlovak přinést domů. Učí ho tomu jeho velká sestra, je krátkokrký, tuponosý, je velmi sladký." Nebo Hotentotka: "Syn jasnooké matky, dalekozraký, když budeš stopovat, ty, se silnýma rukama a nohama, ty, se silnými údy, budeš mít jistou střelu, dítě otce se silnými stehny, jednou budeš krotit silné voly mezi svými stehny, ty co máš mocný úd, jak silné a jak mnoho dětí budeš plodit."

Mimochodem, někteří současní psychologové užívají termín Princip sebevyplňujícího se proroctví.