"Ve svých dopisech se mnozí čtenáři ptají na výchovu dětí, žádají mě, abych se všechno dozvěděl o systému výchovy dětí a popsal jej v příští knize. A copak mám popisovat? Není žádný systém, všechno je naopak. Vy tady máte nějaký antisystém. Čtenář se může například zeptat, co v takové situaci mají dělat otcové?"
"Definoval jsi velmi přesně - antisystém, tak jej popiš."
"Kohopak to zajímá. Lidé hledají rozumné knížky, v kterých se říká, co je třeba dělat s dítětem, když je mu měsíc, pak dva a tak dále. V kterých se všechno rozepisuje po hodinách. Knížky, které nabízí způsob výživy, systém výchovy podle věku. A tady se plně podporují vrtochy dítěte. Nějaká všedovolenost."
"Řekni mi, Vladimíre, jaký by podle tebe měl být náš syn, až vyroste?"
"Jak to - jaký? Samozřejmě, že šťastný, normální, úspěšný člověk."
"A je mnoho šťastných lidí mezi tvými známými?"
"Šťastných? No, úplně šťastných možná není mnoho. Každému se něco nedaří. Buď mají nedostatek peněz nebo nedorozumění v rodině nebo se jich chytají různé nemoci. Ale já bych chtěl, aby se můj syn vyhnul různým nepříjemnostem."
"Popřemýšlej, jakpak se jim vyhne, když jej vědomě vtlačíš do systému, podle kterého se vychovávali všichni? Popřemýšlej, možná, že je v tom nějaká zákonitost, že všichni rodiče chtějí vidět své děti šťastnými, a ony vyrůstají a jsou jako všichni. Ne moc šťastné."
"Zákonitost? V čem je? Pokud víš, tak mi to řekni."
"Pojď, popřemýšlíme společně, v čem."
"Vždyť o tom přemýšlí lidé dávno. Přemýšlí odborníci, různí vědci. Právě proto vynalézají různé systémy výchovy, rozepsané po hodinách, aby přišli na co nejvíce optimální systém."
"Dívej se kolem pozorněji, Vladimíre. Rostou stromy, tráva a kytky. Jakpak je možné předem rozepsat po dnech a hodinách čas jejich kropení? Vždyť nebudeš zalévat květiny, když je omývá voda z nebe, jen proto, že někdo umně předepsal den a čas zalévání."
"No, tohle je příliš. To není příklad výchovy dětí, ale nějaká hloupost. Tohle se v životě nemůže stát."
"Ale děje se to skoro vždy. Ať zvolíš jakýkoliv systém. Bude to pouze systém. Vždy směrovaný na odtrhnutí srdce a duše od ještě malinkého člověka a na jeho podřízení systému. Aby vyrostl jako všichni, vhodný pro systém. A tak to trvá věky, aby lidská duše nedosáhla pochopení. Aby člověku nebyla dána možnost otevřít celou svou krásu, s duší danou Bohem. Jemu! Vládci celého vesmíru."
"Počkej, zastav, mluv na mě klidně a normálně. Co je třeba proto, aby to tak bylo? No, aby rostly děti, jak to říkáš, se svobodnou duší? Aby byli vládci vesmíru, šťastní, jak chtěl to Bůh?"
"Je třeba jim nepřekážet a ve svých myšlenkách je vidět takovými, jakými je chtěl vidět Bůh. Usilování všech Sil světla je nasměrováno na to, aby každému narozenému bylo dáno všechno to nejlepší. A povinností rodičů je nezastiňovat tvořící světlo přemoudrostí strojených dogmat. Od věků se na zemi diskutuje, který ze systémů je moudřejší. Ale popřemýšlej sám, Vladimíre. Dohadování je možné tam, kde je zakrytá pravda. V bezúspěšných dohadováních lze nekonečně diskutovat, kde jsou v místnosti zavřené dveře. Ale stačí je otevřít, a všem to bude jasné a není o čem diskutovat, když každý bude moci vidět pravdu."
"Ale kdopak konec konců otevře tyto dveře?"
"Jsou otevřené. Teď je třeba pouze otevřít oči své duše, uvidět, pochopit."
"Co pochopit?"
A kdybych vyložil to, co řekla Anastasia o výchově dětí, tak by to zřejmě bylo úplným protikladem toho, co se u nás děje v této oblasti dnes. Už jsem říkal, že celý jejich starý rod, Anastasiin také, se chová k novorozenému dítěti jako k Bohu nebo čistému andělovi. U nich se považuje za nepřípustné přerušit myšlenkový proces dítěte. Dědeček a pradědeček mohli dlouho pozorovat, jak malinká Anastasia se zájmem prohlížela broučka nebo květinu, o něčem přemýšlela. Snažili se ji nevyrušit svou přítomností. Komunikovat začínají pouze tehdy, když si jich dítě všimne a bude chtít komunikovat. Anastasia tvrdila, že v okamžiku, kdy malinký Vladimír prohlížel něco v trávě, poznával nejen broučky, ale i celý vesmír. Podle ní je brouček dokonalejší mechanizmus než jakýkoliv ručně vytvořený, a obzvlášť primitivní stavebnice. Dítě, které má možnost komunikovat s těmito dokonalými živými mechanizmy, se samo stává více dokonalé, než při komunikaci s mrtvými, neživými primitivními předměty.
A navíc, jak tvrdí, každá bylinka, brouček jsou ve vzájemné souvislosti s vesmírem a později pomáhají pochopit podstatu vesmíru, své místo v něm a své předurčení. Uměle vytvořené předměty nemají takové spojení a nesprávně stanovují prioritu hodnot v mozku dítěte.
Na poznámku, že podmínky, v kterých byla vychovávána ona a teď i náš syn, se velice liší od těch, v kterých musíme vychovávat děti našeho civilizovaného světa, odpověděla ná- sledovně:
"Ještě když, jak se zdá, bezmocné dítě, je v lůně své matky, tím spíše, když se objeví na světě, tak jásají vesmírné Světlé síly. Jásají v rozechvělé naději, že opět přišedší, bezúhonný člověk, podobný Bohu, bude dobrým vládcem a zesílí na Zemi světlo Lásky. Stvořitel pro něj všechno předpokládal. Vesmír přes broučka, strom, bylinku nebo zvíře, navenek líté, je připravený být mu dobrou chůvou. Navenek ještě malinkému člověku - velkému stvoření Stvořitele. V návalu světlého nadšení byl Stvořitelem stvořen člověk. Pro něj byl stvořen zemský ráj. Nikdo a nic nemá tu vládu nad vyšším stvořením Stvořitele. Jeho vzplanutí Lásky a světlého nadšení již je v každém okamžiku, zrozeném na svět. Ze všech bytostí nezměrného prostoru pouze jedna má možnost ovlivňovat jeho osud, stát mezi Bohem, rájem a šťastnou hvězdou."
"Takže existuje na světě bytost, která je silnější než Bůh?"
"Na světě není nic silnějšího než Boží nadšení. Ale je bytost, která se mu podobá svou silou a je s to postavit se mezi Bohem - něžnějším vychovatelem, a andělu podobným dítětem - člověkem."
"Kdopak to je, jak se jmenuje?"
"Tou bytostí je člověk-rodič."
"Co?. Jakpak se může tohle stát, aby rodiče svému dítěti přáli neštěstí?"
"Všichni přejí štěstí. Ale zapomněli cestu k němu. A proto ušlechtilými záměry konají násilí."
"Můžeš alespoň nějak svá tvrzení dokázat?"
"Dobře. Když se chceš přesvědčit, tak vzpomeň si na obrazy ze svého dětství."
"Ale to je těžké. Ne každý si může vzpomenout na své dětství."
"A proč? Zdalipak to není tím, že ve snaze šetřit pocity, paměť odsekává to bezúspěšné a prázdné a snaží se vymazat vštípenou beznadějnost? Snaží se vymazat i to, jak ses v matčina lůně trápil a cítil pozemské strasti způsobené prožitky své matky. Chceš, abych ti pomohla vzpomínat dál?"
"No, pomoz. Co bylo dál a odešlo z mé paměti?"
"A dál si nechceš vzpomenout na to, jak jsi ty, vládce vesmíru, bezmocně ležel v postýlce. Pevně zabalený, jakoby spoutaný, a místo tebe se s úsměvem rozhodovali, kdy máš jíst a kdy máš spát. Chtěl jsi to promyslet, pochopit. Ale dost často s výskáním tě házeli ke stropu. Proč? Nestíhal jsi to pochopit. Trochu jsi vyrostl a uviděl kolem sebe množství věcí, němých a bezduchých, ale nebylo možné na ně sáhnout. Mohl ses dotknout pouze té, kterou ti dali. A smířený ses snažil pochopit, v čem tkví dokonalost podané hračky-tretky. V absurdním primitivu nemohl jsi najít to, co ani nebylo a nemohlo v něm být. Nevzdával ses a pokračoval jsi v hledání, sahal jsi na to ručičkou a snažil ses do toho kousnout, ale marně. To vysvětlení jsi nenašel. A tehdy poprvé ustoupil ten, kdo byl zrozený být vládcem vesmíru. Souhlasil s tím, že nic nemůže řešit. Byls zrazen těmi, kdo tě zrodili, a sám ses zradil také."
"Mluvíš o událostech mého života. Copak jsem se něčím lišil od ostatních dětí?"
"Mluvím přesně o tobě. A o tobě, kdo mě slyší v daný okamžik."
"Takže je hodně vládců vesmíru, když se jím rodí každý, ale jakpak je to možné? Co je to za vládce, když jedním a tím samým vládne množství. Nebo snad je vesmírů hodně?"
"Vesmír je jeden. Jediný. Nedílný. Ale v něm každý má svůj prostor. A celek záleží na něm. Na každém."
"Tak kdepak mám svůj prostor?"
"Je ztracený. Ale najdeš ho."
"Kdypak jsem stihl jej ztratit?"
"Když ses vzdával."
"Co to znamená vzdával? Byl jsem jako všechny děti."
"Jako všechny děti jsi věřil v dobrotu svých bližních, svých rodičů, stále častěji jsi potlačoval svá přání a souhlasil s tím, že ještě jsi nicotné, nic nevědoucí děťátko. Ale ty pocity, co se v tobě zrodily v dětství, se snaží projít s tebou celým životem a pak se vtělit i do tvých potomků."