Malí poutníčci

Těší se sem vtělující se človíček, nebo má strach? Sotva se to dá nějak exaktně zjistit, ale přesto je to důležité. Byl vzat z nějaké přihrádky budoucích osudů? Ani toto nevíme. Můžeme však tušit či vědět jiné věci. Říká se, že již v prenatálním vývoji i v raném dětství tuší či vnímá ledacos. Zdejší okolí je pro dušičku neznámé, drsné. Pláče a má proč. A proto touží po matčině lásce už před narozením jako žíznivý cizinec na poušti po studni s vodou. Vše z budoucí maminky nějak cítí, protože vše ji nějak ovlivňuje, a tak se už v této době začínají klást základy pro budoucí přednosti nebo brzdy.

Naši předkové viděli mnohé hlouběji než my. Staré evropské národy uvažovaly například i takto: V obyčejném životě jsou duchovní účinky Slunce přijímány prostřednictvím srdce a pak se rozlévají po celém organizmu. V době požehnaného stavu, jak bylo těhotenství kdysi hezky vystiženo, jsou sluneční účinky soustředěny na utváření budoucího člověka. Tak jako Měsíc přijímá a odráží světlo Slunce, i žena se v tomto smyslu stává Měsícem, aby do sebe mohla přijmout působení Slunce. Zárodek nového člověka je v tomto smyslu zcela tvořen účinky Slunce - tím, co může vzniknout soustředěním slunečního působení. Proto kdysi vládl názor, že narozené dítě je něčím zcela odlišným, dokud do sebe nepřijme prvek pozemskosti v podobě zemské potravy, a něčím jiným se stává s první kapkou mléka. Staří instinktivně cítili, jako by to byly dvě rozdílné bytosti. Čím rozdílné? Dosud nenarozené dítě pro ně bylo zatím spjato se Sluncem a teprve pozemským pokrmem se stalo plně stvořením Země. Proto se říkalo, že dítě je sluneční povahy. Tudíž by mělo být obklopeno i slunečně jasným, teplým, životodárným klimatem. Měli bychom to vědět a uplatňovat při jednání s dětmi, zranitelnými ve své nevinnosti a bezelstnosti. Tu v nich často ignorujeme jako cosi bláhového a co nejrychleji ji pustošíme. Toužíme po dětech, ale děláme všechno možné, abychom jejich dětství ubíjeli. Chceme je mít zdravé, ale skoro systematicky do nich zaséváme zárodky budoucích chorob.

Naslouchejme hlasu svých budoucích dětí

Kdosi napsal, že žena v jiném stavu slyší čtyřma ušima. V několika amerických nemocnicích udělali zajímavý pokus. Umístili novorozence do dvou sálů. V jednom sále pouštěli kojencům z magnetofonu zvuk srdečního tepu, v druhém ne. Výsledek byl ve všech nemocnicích shodný: tam, kde děti slyšely tep srdce, byly tiché a klidné. Ve druhém sále plakaly, jako když jsou odloučené od matky. Tak dítě slyší a přijímá i milá a laskavá slova s účastí na matčině harmonii a radosti, nebo dostává bolavé rány z jejích hádek, vzteku či pláče. Každý z nás vyžaduje od okolí ohledy a šetrnost. Právem. Tím více to potřebuje člověk na počátku své pozemské pouti, který si o to ještě neumí říci. Jak je asi bytosti ještě nenarozené, která namísto matčiny lásky vnímá mnoho hodin denně disharmonickou a agresivní hudbu, cynizmus, bezohlednost, hrubost... Kde se to v tom dítěti bere, říká si leckterá maminka, když jen trochu povyrostlá ratolest je vzteklá, agresivní - inu, maminka to do ní uložila jako do počítačové paměti už na začátku či spíše před začátkem. Tibetské ženy tráví v těhotenství více času v přírodě. Meditačně se pokoušejí rozeznat melodii budoucího dítěte, učí ji i svého muže a zpívají ji při porodu či později, je-li dítě neklidné či nemocné. Současný člověk „vychovává" dítě již před narozením ke strachu, odcizení, nedůvěře. Těší-li se matka na dítě, vytuší-li, že s ním může od počátku hovořit, laskat se, milovat ho, pak ho obklopuje ovzduším lásky, optimizmu a hlavně důvěry v život. I vzpomínání na čistý život Panny Marie dodává posvátnou atmosféru.

Objímejme děti svou duší

Dítě do sebe vsakuje vše jako houba. Nemá ještě selektivní mechanizmus vůči vlivům okolí. Proto učitelé waldorfských škol apelují na rodiče, chtějí-li se hádat, aby šli ven z bytu. A dokonce by se neměli vracet, dokud se neusmíří. Ale co ti nejmenší tvorečkové v matčině těle, kteří musí být při všem? K zakomplexovanosti třeba na celý život stačí i to, že si rodiče, většinou otcové, přejí „jen holku" nebo „jen kluka". Dítě je boží dar, a tak je k němu nutné přistupovat. O tom, co vyroste z nechtěných dětí, se ani nelze rozepisovat. Jsou jich plné ústavy, psychiatrie a věznice, plní černé kroniky v tisku. Namísto drastické a surové sexuální „výchovy" (spíše odlidštěného technického návodu k použití těla) ve školách, kde se vše cudné a jemné v dítěti zničí dřív, než nastoupí puberta, by pomohlo i vedení k vědomí posvátnosti lásky mezi mužem a ženou i všeho, co se může mezi nimi odehrát jako projev vzájemné lásky a úcty.
Tak jako bere nenarozené dítě od maminky kyslík a výživu, touží i po výživě duševní, protože jen v kyslíku lásky může svobodně a šťastně dýchat. Potřebuje pociťovat, že je milováno a očekáváno. Jeho touha je nasměrována k lásce. Žena v požehnaném stavu chrání a objímá své dítě svým lůnem, tělem. Měla by totéž dělat i svou duší - až do dospělosti dítěte.

Blahodárný vliv dávných archetypů

Nahlédněme jen pár generací nazpět: večery při lampičkách v pospolitosti; pohádky a ukolébavky dětem na dobrou noc; jako hračka třeba kousek dřívka a hadříku, jenž povzbuzoval dětskou fantazii a tvořivost; vztahy ne přes mobil či internet, ale pestře žité, utvářené v laskavém i tvrdém, vždy však autentickém prostředí louky, lesa, zvířat, rostlin, potoka, řemeslné dílny, chléva; lidoví písmáci bez učebnic... Lidstvo však nesestoupilo do temnot a hlubin hmoty jakýmsi božím nedopatřením. Jen při plném projevení se zla, při jeho přijetí do našich niter a práci s ním se může zlo stát vývojovou pákou k dobru. K odražení se ode dna je nutné ho poznat a prožít. Jen svobodným rozhodováním a volbou mezi dobrem a zlem sílí jak integrita vlastního Já, tak vědomí boží přítomnosti, prozřetelnosti a milosti. Učíme se rozeznávat spásné od marného, hojivé od zraňujícího, tvořivé od bořivého. Byli jsme vyhnáni z ráje, abychom se prací a utrpením sami v sobě uvědomili a novými silami zocelovali a očišťovali sebe i Zemi. O tom všem ví i svět pohádek. Otevřeme se mu. Pohádkami se tyto i jiné základní pravdy podprahově zafixují do dětské dušičky. To bude její největší posila a harmonizace. Na děti působí pohádky blahodárně svým archetypovým otiskem. I my dospělí bychom porozuměním pohádkám získali určitou kompenzaci ve stále existujícím dětství v nás, které je v současné době pohřbené pod civilizačním nánosem abstraktní intelektuality a pragmaticky poznávacího patriarchálního přístupu ke všemu, co čteme, vnímáme nebo podle čeho jednáme. Možná bychom se přes svět pohádek přiblížili více i svým dětem. Pohádka, přečtená před spaním, také snáze vynese dušičku dítěte k hojivým devachanským mořím, která ji omyjí a ukonejší její boly a rány, uštědřené dospělými.

Moderní pohádka á la komiksová karikatura

Avšak jaké pohádky? Těch nových, které by spojovaly zakódované archetypy s vypravěčským uměním, je dnes jako šafránu. Většina současných pisatelů pohádek nezná ani necítí podprahový eticko-mýtický náboj pohádek klasických, ani jejich přesné ezoterické zákonitosti, které vkládají do duší dětí poklad v jejich věku nenahraditelný. Cesty ke kořenům morálních pratypů jsou nutnou protiváhou k dnes až posedlému hromadění mrtvých poznatků a informací ve školách. Často však vznikají jen zpotvořeniny pohádek, neuctivé atrapy, kde fantazie není směrována morálním ani archetypovým kompasem, ale potácí se opilecky bez vnitřního řádu a svatokrádežně kramaří s klasickými pohádkovými postavami, asi jako zloděj, vynášející z chrámu sošky ke svému kšeftování. Archetypální postavy se stávají komiksovými karikaturami. Pokud vítězí dobro nad zlem, pak často jen takovým způsobem, že vítězství budí leda škodolibý úšklebek nebo laciný pocit převahy, kdy spolu s autorem dětský čtenář rozdupe zlo, ale nic vznešeného není na jeho místo postaveno. Takto uvolněné místo po zlu není vyplněno silou Kristova impulzu. Vítězství kladného hrdiny je v řadě moderních pohádek servírováno na úrovni vítězství ve fotbale.

Dětská duše se touží pohádkami naplnit a osvěžit i tím, co je jí vlastní: potřebou poznat svět, oživený elementárními bytostmi. Je to vláha pro dětské duše, životodárná protiváha suchým a abstraktním školním definicím a informacím, které odstraňují v zárodku ta nejkrásnější poupata dětských duší. Pohádkami si dítě tvoři i etický chrám své duše, který bude během životní praxe snáze naplňovat. Pohádkami si zakládá i rozměry své estetiky - od drobností přirovnatelných snad ke fialce, krášlící celou skládku, až po lány omamně vonících růží, od očka vlaštovčího mláděte až po oko bájného orla, mocně se vznášejícího nad horstvy. Mystéria pohádek vytvářejí v dětských duších cosi jako jezírka v podzemní jeskyni, která dosud nespatřilo lidské oko, jako nehybné spočinutí ryby na mořském dně nebo jako hostii na jazyku touhy. Dávají dušičkám základy rozeznávat a bourat falešné chrámy a snášet základní kameny ke stavbě chrámů pravdivých, učí je hledat znamení a symboly u cest, i hledat správné směry jen z řeči svého srdce a hlavy. Jako kdysi měli lidé úseky svátečnosti, ať už při svátcích nebo při ranním pomodlení, poledním pokleku při zvonění zvonů a večerním zastavení se a poděkování, i my bychom měli dětem poskytnout vnitřní oázu i zevní klidné prostředí k prožívání pohádek.

Karel Funk
časopis Phoenix 5/2007
převzato s laskavým souhlasem vydavatele