Prenatální psychologie

V 18. století začala dlouhá a mučivá éra lásky člověka. Bohužel ke strojům, dodává Verny. Výsledky se dodnes projevují všude, medicínu nevyjímaje. Lékaři se na lidské tělo dívají stejně jako děti na stavebnici. Při nemoci jde zkrátka o to, zjistit co se kde stalo a proč se nestalo, co se podle předpokladu stát mělo. Důležité je pouze to, co se dá ověřit přímo, smysly či pokusem.

Psycholog a porodník Peter Fedor-Freybergh znovu a znovu i v rozhovorech s účastníky pražské konference zdůrazňoval:

Celá společnost by měla nalézt odvahu přijmout zodpovědnost za rodičovství již dlouho před početím, právě vzhledem k jeho vztahu k dalšímu novému životu. Je nanejvýš důležité, aby tento nový život byl hluboce respektován od samého začátku a byl považován za rovnocenného partnera při vzájemném dialogu. Tento dialog začíná v okamžiku početí a pokračuje v dalších prenatálních, perinatálních a postnatálních stadiích života. Ovlivňuje kvalitu porodu a způsob vývoje člověka v dětství, dospívání a dospělosti právě tak jako schopnost milovat a uznávat druhé nebo navazovat kvalitní vztahy.

Když to domyslíme, pak se prenatální psychologové - ale - spoň ti, kteří jsou ve svém výzkumu tak poctiví a ideologicky nepředpojatí jako doktor Fedor-Freybergh - snaží prosadit daleko širší a přírodě a biologickému modelu skutečnosti bližší koncepci těhotenství, zdraví, duchovnosti. Co když je to skutečně dítě, které si vybírá své rodiče? Co když je reálnější a životu na Zemi daleko příznivější to, v co věřili australští Aboridžinci, Tibeťané, Indové, staří Číňané a další, z našeho současného pohledu daleko ekologičtější společnosti? Když etnografové a cestovatelé přinesli do »vyspělé« Evropy zprávy o tom, že tu či onde v domorodých společnostech lidé věří, že to je dítě, kdo začíná porod, smáli jsme se tomu. Dnes víme, že ti »primitivní« domorodci míli pravdu. V čem všem ji ještě mají?

Jak zdůrazňuje Fedor-Freybergh, prenatální stadia života v tomto smyslu představují unikátní příležitost primární prevence psychických, emočních i tělesných problémů v pozdějším životě. Jde o to, že právě v době těhotenství můžeme rozvinout preventivní procedury ke snížení počtu předčasných porodů a kojenecké úmrtnosti. Abychom této ohromné síle prenatálních procesů a jejich vlivům na prenatální a postnatální zdraví individua lépe porozuměli, musíme se zeptat, co prenatální stadium života skuteční ovlivňuje.

Těhotenství můžeme považovat za jakýsi aktivní dialog mezi matkou a dítítem, tvrdí Peter Fedor-Freybergh. Tento dialog není téměř ničím omezený, a navíc je obohacován také dialogem mezi matkou a otcem a kvalitou matčina psychosociálního prostředí. Je částí velmi aktivních a vzájemně propojených procesů probíhajících na několika úrovních, minimálně na psychologické, emoční, biochemické a psychoneuroendokrinologické.

Matky o svém ještě nenarozeném děťátku nikdy nehovoří jako o embryu nebo o plodu; většinou ho nazývají svým děťátkem nebo již jménem. Obecně řečeno, na rozdíl od mnohých profesionálů, kterým tato schopnost chybí, vykazují těhotné ženy ke svým nenarozeným dětem vysoký stupeň senzibility a pocitovosti. Dítě je v tomto dialogu velmi aktivním partnerem, jakýmsi »aktivním pasažérem v děloze«. Vzájemná vazba mezi matkou a dítětem tak má nejen biologický, ale i psychologický a sociální charakter.

Tento dialog začíná na nevědomé úrovni pravděpodobně ve velmi raných fázích vývoje. Určitě i vy znáte ve svém okolí ženu-matku, která na vteřinu přesně věděla, kdy počala své dítě, a ani vás nenapadne vysmívat se jejímu vyprávění o tom, že jí dítě něco říká, že reaguje na její myšlenkové pochody. Určití obdivujete její schopnost tvrdě spát v hukotu velkoměsta či projíždějících vlaků, ale rázem se probudit na pouhé zakňourání miminka.

Z matčiny strany se tento dialog stává skutečností, když vědomě nebo nevědomě začne své nenarozené dítě nazývat nikoli to, ale ty. V tomto okamžiku počíná jakési podvědomé setkávání a změna matčina náhledu je jak jedním z mnoha důsledků její citlivosti a jejích citů k nenarozenému dítěti, tak zároveň nezměrným tvůrčím psychickým potenciálem. Dialog probíhá nezávisle na morfologickém vývoji dítěte a vše má silné hormonální, psychologické a imunologické důsledky na celý embryonální a plodový vývoj.

Porod je součástí celkové zkušenosti rozvoje člověka. Okolnosti porodu, porod sám a jeho důsledky pro dítě i zkušenosti matky a otce v postnatálním období zásadně závisí na prenatálním stadiu života a matčině a otcově vztahu k dítěti. Je také nanejvýš důležité neoddělovat roli otce od role matky a dítěte a nevyčleňovat samotný porod z kontinua prenatální zkušenosti.

Prenatální psychologie nade vší pochybnost prokázala, že otec by měl být zahrnován a včleněn do veškeré prenatální péče od samého jejího počátku a vždy v tomto procesu vnímán jako rovnocenný partner. Otcova zkušenost ovlivňuje jeho chování během porodu, prenatálního a postnatálního období a následně jeho schopnosti navázat s dítětem vztah (vzpomínáte na čichání Jamajčanek k mužově propocené košili?).

Fedor-Freybergh naléhavě a téměř vizionářsky zdůrazňuje:

Těhotenství může být také považováno za první ekologickou situaci lidského bytí, přičemž děloha je prvním ekologickým prostředím. Je překvapující, jak málo lidí včetně profesionálů a psychologů si tento základní fakt uvědomuje. Vždyť je to tak prosté jak se k dítěti chováme, když je v děloze, tak se tento člověk bude chovat v dospělosti ke svému životnímu prostředí, tedy ke svému okolí. Bohužel, stále ještě velký počet porodníků, gynekologů a jiných profesionálů považuje dělohu za pouhý anatomický orgán, jakýsi vak na dítě, a nejsou schopni si uvědomit hrozbu jejího toxického znečištíní jako zdroje psychologických a sociálních ohrožení nenarozeného dítěte.

Vážení, stačíte sledovat? Zkuste se na chvíli zastavit a promyslet následné tvrzení Fedora-Freybergha:

Existují pádné důkazy, podporující přímo opačný názor, že funkce předjímá strukturu, v tomto případí morfologický orgán. Morfologická struktura se rozvíjí jako důsledek primární funkční potřeby. Orgán by se nevyvinul, kdyby zde neexistovala potřeba jeho funkce. Co když tedy v tomtéž smyslu není mentální kapacita člověka důsledkem kompletní morfologické struktury mozku, ani něčím, co by do něj bylo pomocí zkušeností v tom kterém sociokulturním prostředí vloženo po narození? Nenarozené dítě je již dlouho před porodem schopno psychologických procesů - žádné dítě není tabula rasa.

Musíme znovu přesvědčit matku, že není jen pasivní součástí dětského růstu, nýbrž jeho aktivní iniciátorkou a účastnicí. Je nanejvýš nutné v tomto mocném tvořivém procesu znovu ustanovit ženu do role primární hybatelky změn. Matky si v budoucnu budou moci a muset být velmi dobře vědomy těchto možností a schopností a také způsobů jak je využít, aby byly pro tuto roli průvodkyně a iniciátorky tvůrčího zadání lépe vybaveny. Těhotenství takové matce umožní tento stav povýšit na jakýsi druh tvůrčí »regrese«, aby byla schopna započít se svým nenarozeným dítětem intimní dialog.

Z toho ovšem vyplývá jak důležitost a odpovědnost svobodného rozhodnutí stát se matkou, tak i fakt, že výchova k rodičovství musí začít dlouho před samotným okamžikem početí. Zodpovědné rodičovství není věcí snadno získaného talentu nebo něco, co bychom automaticky získali od přírody - v naprosté většině případů se mu potřebujeme naučit. Vyžaduje to další výzkum soustředěný na vhodné sociopedagogické, rodinné a vzdělávací systémy. Nanejvýš důležitá je také integrace prenatálních a perinatálních studií do běžné lékařské a psychologické výuky na univerzitách.

Potřebujeme ustavit nový vzdělávací systém, který by připravil lidi na vědomé rodičovství, tvrdí revoluční prenatální psychologie. Je nezbytná radikální změna prenatální péče, ve které by byly velmi vážně brány nejen medicínské, ale také psychologické a sociální životní okolnosti obou rodičů. Prenatální péče by měla v rámci tohoto psychosociálního dialogu považovat dítě za velmi aktivního partnera rodičů. Rodičům by měla být poskytnuta možnost se se svým ještě nenarozeným dítětem takto střetávat v rámci svobodné a nenásilné společnosti.

Jednoduše řečeno, ideální dítě by mělo být milováno již prenatálně - vzpomeňte na onu Indku, která začne meditovat na svého syna ještě předtím, než se v jejích vaječnících uvolní vajíčko, které bude potenciální oplodněno. Dnes už je to nanejvýš jasné - vůbec by neměly existovat nechtěné díti.

Je libo další důkaz? Studie dr. Gerharda Rottmanna ze salcburské univerzity je obzvláště pozoruhodná - svědčí mimo jiné o tom, že nenarozené dítě je schopné rozlišovat i velice jemné emocionální podněty. Sledované ženy, v tomto případě jich bylo sto čtyřicet jedna, rozdělil do čtyř skupin podle jejich emocionálního postoje k těhotenství. Ženy, které dr. Rottmann označil za ideální matky (poté, co psychologické studie ukázaly, že si vědomě i podvědomě své dítě přejí), mají nejlehčí průběh těhotenství, bezproblémové porody a fyzicky i psychicky nejzdravější potomstvo. Ženy s negativními postoji, označené jako katastrofální matky, překonávaly v průběhu těhotenství značné zdravotní problémy. Právě u nich se vyskytl nejvyšší podíl předčasných porodů, novorozenců s nízkou porodní váhou a s četnými emocionálními poruchami.