Byla noc, když Barbara přišla na svět. Metr vysoké vrstvy sněhu pohřbily pod sebou poslední zbytky lásky k bližnímu. Chlad držel zemi ve svých drápech jako hrozící démon. "Noc pohltila světlo," řekl jednou Michael. A s ním zmizelo teplo. Zůstal jen chlad. Ledový chlad!
Silný mráz a sněhová bouře zlomily již před několika dny stožár elektrického vedení. Technika byla poražena: Byla tma a zima. Dřevo a svíce dělaly, co mohly. Vyvzdorovaly na noci alespoň trochu tepla, tiše a nenápadně se stravovaly v lásce, bez váhání a bez reptání. Ve smrti stvořily život skrze světlo a teplo.
Malý dům ležel ve sněhu osaměle a tiše. Žádná porodní bába, žádný lékař neprošli, ani se o to nepokusili.
Bylo to strašné. Nějaká tajemná síla mě chtěla rozdrtit. Cítila jsem chlad, chtěla jsem zpět.
"Michaeli, pomoz mi!"
Kde zůstal? Slíbil přece, že mě neopustí.
"Michaeli!"
Byla jsem svírána jako železnými kleštěmi. Co mi doposud bylo ochranou a bezpečným úkrytem, hrozilo mě zničit. Ale něco tomu přece jenom bránilo. Už jsem se vnořila do úzkého tunelu, na jehož konci číhal chlad. Zmocnil se mě panický strach. Bránila jsem se, chtěla jsem zpět. Příliš pozdě.
"Je to chlapec?" Nezvučný hlas mé matky dával tušit ještě jisté napětí. Měl to být alespoň chlapec. Otec neodpověděl. Držel mě bezmocně ve svých velkých chránících rukou. Byla jsem strnulá, neschopná pohybu. Žádný křik, žádný výdech, nic. Chlad zvítězil.
"Je to mrtve?"
Opět jsem uslyšela ten nezvučný hlas. Pak mě obklopila temnota, hluboká noc bez času...
Poletovala jsem čile jako pták, jako malý kolibřík z jednoho lotosového květu na druhý. Rybník byl celý pokrytý lekníny, jasně a teple svítilo slunce, z orosené trávy se pomalu rozpouštěly malé závoje mlhy. Tichý šelest vál údolím, dech Boží ležel nade vším. Náhle vyplivla země přede mne svůj oheň. Mocný praskot mi roztrhl ušní bubínky. Šířil se zápach síry a z díry podobné vulkánu letěla přímo na mě obrovská straka. Její mocné perutě zmařily každý pokus o útěk. Strach mi sevřel hrdlo, hlasivky ochably a úzkostný výkřik mi odumřel. Pak už nebylo nic. Hluboké, temné Nic.
Trvalo to dlouho, příliš dlouho. Když si mé tělo začalo zvykat na smrt, začaly plíce pracovat. Ale nedostatek kyslíku už zanechal hluboké stopy v mém mozku. A bylo to tady. Nebudu nikdy "normální". Michael mi řekl: "Bude to těžké, ale nebudeš toho litovat." Jak často jsem měla ještě o této větě přemýšlet. Ještě jsem nepochopila její význam. Nyní to bylo tady, natrvalo. Byla jsem poznamenána, budu celý život postižená.
"Michaeli, pomoz mi!" Co všechno mě postihne? Vyrovnám se s tím? Budu někdy šťastná? Dokážu se postarat sama o sebe nebo budu odkázána na dobrou vůli druhých?
Vždyť jsem už v hrubých rysech věděla, co se stane. Michael se mnou o všem mluvil, povzbuzoval mě, dodával mi odvahu. Vysvětlil mi všechna důležitá zastavení mého života, jejich smysl, jejich možnosti, jejich šance. "Bude to těžké," a já jsem souhlasila. Ale to bylo v mírumilovném prostředí. Bez nouze, bez nemoci, bez utrpení, jen ve štěstí a lásce a nadbytku. Mohla jsem tehdy vůbec tušit, co mě zde očekává? Byla jsem vůbec schopná vmyslet se a vcítit do tohoto života? Vzpomínka na to vyhasla. Postupně bledla, obrazy stále více odplývaly. Tu a tam se vynořovaly jako závoje mlhy z moře zapomnění, aby brzy na to byly svízelemi života opět vyvolány. A tak to také bylo dobře. Jinak by nebylo možné vydržet život plný strádání, zklamání a opovržení.
Nikdy jsem nebyla tak sama, tak bezmocná jako nyní. Tělo a duch se staly jednotou, roztříštěny a sevřeny pouty hmoty, kletbou zla. Nikdy mě již tato kletba nepostihla s takovou pádností jako v okamžiku mého narození, symbolu pádu z ráje. Může být kdy větší protiklad? Nekonečnou lásku a teplo, nekonečný klid a bezčasovost, uložené v moři něžnosti a nadbytku, následuje bez přechodu boj s nepředstavitelnou silou. Prostředí, dříve tak chránící, se stává náhle démonem, pokouší se malé tělo rozdrtit a nechá je rozechvět jako mocné zemětřesení. Silou je tělo posunuto do úzkého kanálu, který vede ven do chladu, spěchu a neklidu. Duch cítí, že jeho svoboda mizí. Jen neochotně se odebere do vězení těla, dobře věda, že dveře jeho cely zůstanou na dlouhý čas uzavřeny, že zůstane uvězněn v těle kojence, odsouzen k bezmocnosti. Nebo jako v mém případě s nedokonalým tělem ještě i oloupen o možnosti normálního vývoje.
Michael mi jednou řekl, že narození se nazývá také "branou života". Pro mě je smrtí ducha, příšernou krutou smrtí, po které následuje většinou dlouhé churavění v noci, chladu a nevědomosti, s malým světélkem v nekonečné dáli. Závoj zapomnění se klade na duši jako dobrý přítel, jako malé sněhové vločky, které ji něžně stále více obalují. Neboť teprve pod tlustou sněhovou pokrývkou se dá život snášet, ona umožní učení a zkušenosti. Jen zde se může duch rozvíjet, až jako krokus na jaře prorazí sněhovou pokrývku a se široce rozevřeným kalichem bude pít ranní slunce.
"Je mi to líto, ale vždyť víte sám, sníh a zima, nebylo to jednoduše možné, nemohl jsem přijít."
"Vím!" Více otec neřekl. V jeho obličeji ležel smutek a porozumění. "Na shledanou, pane doktore."
"Reflexy jsou narušené, hlasivky ochrnuté, celé tělo ochablé a bez reakce," řekl lékař. "Dítě musí rychle na speciální kliniku, z mé strany není ošetření možné. V každém případě zůstane silné postižení."
Trvalo celé dny, než mě mohli převézt na kliniku. Otec se o mě staral s nekonečnou láskou. Matka byla zdrcena, hněv, zlost a smutek jí bránily v uzdravení. Odmítání v ní vězelo tak hluboko, že brzy ztratila mléko. Nyní mi otec nahrazoval také ještě matku. Přebaloval mě, koupal a krmil s největší starostlivostí a něžností. Jeho náruč a ruce mi vracely část ztracené ochrany. Děkovala jsem mu leskem svých očí a on to mlčky přijal.
"Proč jsi mi bránil zbavit se plodu, když jsem měla spalničky?"
Jako ostrý meč letěla tato výčitka vzduchem. "Ona žije." Otec nikdy moc nemluvil.
"Co je to za život! Bude mrzák, němá a nepohyblivá. Neschopná sama se o sebe postarat, jen špalek na nohou. Nikdy nebude moci vychutnat potěšení života, nebude schopna ani správně myslet. Věčně nám bude připadat jako břímě a je to všechno tvoje vina."
"Víš ty vůbec, co je život?" odvětil otec klidně. "Myslíš stále ještě, že život spočívá v tom, abychom si co možná nejvíce pro sebe odkrojili z koláče, který patří všem? Věříš, že se tě někdo na konci zeptá, kolik potěšení jsi vychutnala a jak hluboko? Nebo jak pohodlné sis to udělala?"
Jeho mírný hlas tlumil bolest, která mnou projela. Kolik úzkostných hodin a dnů jsem prožila, když se mě chtěla matka zbavit. Lékař jí to radil a ona byla k tomu pevně rozhodnuta.
"Pomyslete na to, že to může být mrzák." "Nedělej to, prosím tě, nech mě přece žít. Tento život pro mě znamená mnoho. Potřebuji tyto zkušenosti, poponesou mě dál. Prosím, nenič, co tak dlouho zrálo. Nenič moji šanci, nemáš na to právo. Budu ti za to děkovat s láskou, pokud budu moci. Bůh ti odplatí za to, co já nedokážu."
Dlouhé hodiny jsem s ní mluvila, pokoušela se probudit v ní lásku, porozumění. Ani mě nevnímala. Nechtěla se mnou souznít, nechtěla vytvořit žádné spojení. Bojovala o mé vypuzení, chtěla se mě zbavit. Nemohla snést myšlenku, že bude druhým na posměch. S nějakou "kládou na nohách". Myšlenku, že bude uvázána, že musí změnit svůj život, že se musí něčeho zříci. Ale otec to nepřipustil. Jeho dostihla moje prosba, vnímal moje pocity, ztotožnil se s nimi. Byla jsem velmi šťastná a vděčná za to, že mi umožnil tento život. Spojoval nás silný svazek lásky a mnohé bude možno snášet lehčeji.
"Některá důležitá centra mozku jsou těžce poškozena." Pro lékaře jsem byla pouhý objekt, který patřil k jeho práci.
"Podívejte se!" Píchnul mě aspoň dvacetkrát jehlou od shora až dolů. Kdopak řekl, že necítím bolest, i když moje tělo není schopno normálně reagovat? Bylo to přibližně po desáté, co jsem musela snášet v posledních týdnech toto trápení. K čemu? Ke zlepšení mého stavu to v žádném případě neposloužilo. Zrodilo to ve mně jen hlubokou a v pozdější době pro mé okolí nepochopitelnou nechuť a strach přede vším, co bylo spojeno s klinikou a lékařem. Nekonečné odběry krve, ostré světlo do očí, neustálá vyšetřování se mně zaryly hluboce do podvědomí.
Vědí vlastně lékaři, co se děje v dítěti, které je drženo za nohy a náhle postaveno na hlavu? Pro ně je to nejsamozřejmější a nejpodružnější záležitost na světě. Desetkrát, dvacetkrát jsem musela cvičit tento cirkusový kousek. Pokaždé se mi křečovitě sevřel žaludek a bránice, ačkoliv mé tělo nemohlo nijak reagovat. Přepadl mě pokaždé bezedný děs. Chtěla jsem křičet, každý měl slyšet moji bídu, ale moje hlasivky neposlouchaly nedokonalý nervový signál. Kdo může změřit, co znamená pro dítě jezdit na rentgenovém přístroji hlavou dolů jako na ruském kole poté, co mu vyměnili mozkovou tekutinu nejprve za vzduch a pak za kontrastní látku? Při každém pohybu se zdálo, že se mi v hlavě řítí hory. Zdálo se, že se chce mozek rozskočit, a já jsem nemohla ani křičet. Po celé týdny ještě zuřily víry v mé hlavě, aniž by chtěly zcela zmizet. Pomyslel někdy některý z těchto lékařů, jaký strach o život vypukne v těle, které popadnou dvě chapadla přístroje a strčí do "rentgenové pečicí trouby"? Sekundy se stávají hodinami. Odkud berou lékaři tuto moc, kdo jim dal právo drtit duši, aniž dokážou léčit alespoň tělo? Kdo vynalezl tyto moderní mučící metody? Kdo je legalizoval? Kdo nahradil myšlení a intuici chladnými a nahými aparáty, které rozkládají člověka do stovek jednotlivých částí a funkcí a umějí stanovit perfektní diagnózy, aby pak byly v terapii beztak zcela podřízeny každému intuitivně pracujícímu lékaři.
Osamělá - přes horečný ruch v okolí. Opuštěná - přes stálé pozorování. Bezmocná - přes mnoho pomocníků.