Porod a kořeny násilí

Ve falešné víře, že plod a novorozenec nic necítí, nic si nepamatuje, není schopen se učit a není svými zážitky ovlivněn, ani psychologie, ani medicína donedávna nevěnovaly ranému vývoji dítěte větší pozornost. Byla to tragická chyba, která z nás všech, jak tvrdí nejen D. Chamberlain, udělala pokusná morčata. Během posledních tří desetiletí se něco začalo měnit. Řada studií odhalila citlivost, vědomí a inteligenci novorozeněte, další studie prokázaly stejné kvality i u plodu v děloze. Schopnost nenarozených a čerstvě narozených dětí učit se na základě zkušenosti je obrovským objevem, volajícím po okamžitých změnách například našeho technologického přístupu k porodu. Děti jsou schopny učit se ze špatných zkušeností násilí, nebezpečí, strachu, nenávisti, odmítnutí, stejně jako správné věci na základě zkušenosti lásky, přijetí, důvěry a radosti. Stát se aktivním rodičem v okamžiku porodu je příliš pozdě. Rodičovství by mělo začínat přinejmenším v okamžiku početí a ne až porodu, ať už jsme na to připraveni nebo nikoli.

Již v roce 1951 John Bowlby ve své monografii Mateřská péče a duševní zdraví, vydané Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě, soudil, že poškození, které jednou porodem vzniklo, je už nenapravitelné. Opíral se přitom o svou vlastní studii čtyřiačtyřiceti mladistvých zlodějů, jejichž dosavadní životní historii důkladně prozkoumal a v níž při srovnání s kontrolní skupinou neproblematických mladých mužů zjistil významně častěji chybění, výpadek či nedostatek mateřské péče v časném dětství. Objevil mezi nimi velkou skupinu těch, které nazval bezcitnými psychopaty. Tito lidé jsou nápadní povrchností svých sociálních vztahů a nezodpovědností svého jednání. Jinými slovy, v krádežích hledají jen jakési náhradní uspokojení své potřeby lásky, kterou jinak nejsou sami schopni ani dávat, ani přijímat. Jsou nepřístupní nabízené pomoci, neschopní učit se ze zkušenosti, žijí jen přítomností, nedovedou plánovat, nemají životní perspektivu.

Dnes víme nanejvýš jistě, že jsou to třeba právě nechtěné děti, které se s podobnými vztahy a neschopnostmi potýkají celý život. Jak píše F. Koukolík:

Nemá-li plod a novorozenec při porodu optimální podmínky, tedy lásku a kvalitní stravu, nedostane díky v prvních vteřinách života získané vazbě na matku základní, fundamentální jistotu, že svět je bezpečné místo a že je milováno. Takové dítě je neustále jakoby v nebezpečí, stažené, cítí se nepřetržitě (někdy už v děloze) ohroženo. Nemůže vědět, že mu nebezpečí možná nehrozí, vždyť bylo evolucí před dvěma sty tisíci lety naprogramováno na přežití ve volné přírodě africké divočiny.

John Bowlby už před lety předvídal, že vzhledem tomu, že miliony dětí jejich matky po dvou měsících života »odložily« do jeslí, vzniknou celé poškozené generace.

Dnes víme, že zbytečné prodlevy při adopcích jsou pro vývoj dítěte naprosto devastující, že každý týden zpoždění je nevratně poškozuje. Víme také, jak málo by stačilo, abychom dokázali budoucí matky a otce na zázrak těhotenství a dítěte připravit. Na mateřskou a otcovskou roli nemáme totiž návod, musíme se jí naučit. Rodiče pak v nevědomosti předávají svou zodpovědnost a práva, týkající se zrodu jejich dětí, do rukou lékařských autorit a důsledkem jsou kromě jiného vážná poškození normálních vazeb mezi matkami a dětmi. Výsledkem jsou také nehumánní porody, většinou v nemocnicích, které způsobují, že děti se cítí vykořeněné a ohrožené. Po porodu pak obvykle následují poruchy kojení, neschopnost navázat citový vztah, což dále vede v následné generaci k pocitu odcizení a zvyšuje potenciály pro závislosti, materialismus a násilí.

Současný nárůst násilí a terorismu ve společnosti nutí rodiče, zákonodárce, kriminalisty, policii, teology, psychology, učitele, politiky a lékaře hledat nějaké hlubší vysvětlení a případně možnosti nápravy. Ale obrovský a stále rostoucí počet studií, článků, knih a konferencí jen klouže po povrchu problémů. Zjištění, že skutečné počátky násilí jsou zasety již v prenatálním období nebo v okamžiku porodu, se stále ignorují.