Nitroděložní vazba

Vlivem dlouhodobě problematického psychického stavu matky na ještě nenarozené dítě se velmi podrobně zabýval v knize Tajný život nenarozeného dítěte i jiný slavný prenatální psycholog slovenského původu Thomas Verny. Uvedl celou řadu vlastních postřehů a zjištění, ale také výsledků výzkumů jiných vědců o nepřímých, ale prokazatelných nitroděložních vazbách matky a plodu a rizikových faktorech porodu:

Pokud milující a starostlivé matky přivádějí na svět děti, které se vyznačují větší sebedůvěrou a pocitem jistoty, je to proto, že sebeuvědomující se »já« každého dítěte bylo vymodelované z tepla a lásky. Podobně, pokud nešťastné, deprimované a rozpolcené matky rodí větší počet neurotických dětí, je tomu tak proto, že se ego těchto dětí formovalo v okamžicích strachu a úzkosti. Proto nepřekvapuje, že z takovýchto dětí často vyrůstají podezřívaví, úzkostliví a emocionálně labilní lidé.

Jak to, že si těchto přímých souvislostí homo sapiens sapiens přes veškerý svůj pokrok v lékařství za posledních pár set let nevšiml? Ignorance a arogance specialistů je neuvěřitelná a má dalekosáhlé všeobecné i individuální následky. V rámci rozhlasové kampaně na podporu Dne boje proti domácímu násilí (je mu vystavena asi třetina našich dětí jsem v roce 2001 slyšel o případu, kdy lékař rozbil v hádce své ženě nos proto, že nechtěla den před termínem odjet porodit do nemocnice, kterou on vybral.

Všeobecně známé rizikové faktory (kouření, vážné fyzické choroby, náročná fyzická práce v těhotenství) představují podle dr. Stotta pro nenarozené dítě nižší riziko než kvalita partnerského vztahu matky. Jeho údaje jsou přesvědčivé. Zjistil, že z nešťastných manželství se narodily děti, které byly v kojeneckém období pětkrát bojácnější a nervóznější než děti ze šťastných manželství. Navíc tyto děti i později v dětství mnohem více pronásledovaly problémy, ve čtvrtém a pátém roce života byly menší, bojácné a na matce nadměrně citově závislé.

Dr. Paul Bick, západoněmecký lékař a průkopník v aplikaci hypnoterapie, léčil muže, který si stěžoval na těžké stavy úzkosti provázené návaly horkosti. Aby lékař zjistil příčinu, uvedl pacienta do hypnotického spánku. Postupuje pomalu do minulosti k měsícům stráveným v děloze, vybavoval si muž příslušné události a popisoval je klidným, vyrovnaným hlasem, dokud se nedostal k sedmému měsíci svého nitroděložního života. Náhle se vyděsil, bylo mu strašné horko a bál se. O několik týdnů později se pacientova matka v průběhu dlouhého a mučivého rozhovoru přiznala, že se v sedmém měsíci pokoušela o potrat horkými koupelemi.

Psychický stav matky má na formující se neurony a budoucí mozek neobyčejně hluboký vliv. Dr. Gary Maier měl pacienta, jemného a nejistého muže, který si po podání léku vybavil překvapující vzpomínku. Začal popisovat uzavřenou místnost, ve které prý nějaký čas pobýval a cítil se tam dobře. Náhle se však nálada v místnosti začala měnit, lidé se tlačili okolo něj a vyčítavě na něj ukazovali prstem. Zlobil se, bál se a nevěděl, co má dělat. Ani lékař, ani pacient nechápali smysl této záhadné příhody. Vzbudila ale mužovu zvědavost a připomněl ji své matce. Záhada se rozřešila, příhoda byla nepatrně zkreslenou prenatální vzpomínkou. Scéna, kterou popisoval, se ve skutečnosti stala jeho matce v době, kdy s ním byla těhotná. Byla na večírku v místnosti plné lidí a někteří z jejích přátel se dozvěděli, že ačkoli svobodná je v jiném stavu. I když nic neřekli, jejich nevyslovená kritika ji hluboce zranila.

T. Verny naznačil i další přímé souvislosti mezi postojem k těhotenství a budoucím psychickým stavem člověka a jeho vztahem k sexu. Výsledky jeho studie prokázaly, že dítě má mnohem větší předpoklady stát se emocionálně stabilním dospělým člověkem tehdy, pokud matka toužebně očekávala jeho narození. Silná korelace se též objevila mezi postojem matky k těhotenství a sexuálním chováním jejího dítěte v dospělosti. V zásadě čím pozitivněji se matka stavěla k narození dítěte, tím bylo pravděpodobnější, že její syn nebo dcera zaujmou v dospělosti zdravé, zralé stanovisko k pohlavnímu životu. Zjistilo se, že lidé, kteří si vzpomínali na hrůzné zážitky v děloze, se cítili sexuálně výrazně nejistější a byli náchylnější ke vzniku sexuálních problémů než jednotlivci, kteří si na pobyt v děloze vzpomínali jako na dobré a klidné místo, a proto byli sexuálně lépe přizpůsobiví.

Jiná souvislost hloubky propojenosti matky a dítěte: existuje jednoduchý důvod, proč novorozenci spí právě tehdy, kdy spí. Jejich spánek nesouvisí s dobou krmení, s postupy opatrování ani s čímkoli jiným, co se může vyskytnout po narození. Schémata spánku dítěte se fixují měsíce dopředu a určuje je jeho matka. Dr. Stirnimann objasnil tento fakt ve své studii s příkladnou jednoduchostí. Vybral si dvě skupiny těhotných žen, které měly odlišné spánkové návyky, jedny vstávaly brzy ráno, druhé chodily spát pozdě a zkoumal schémata spánku jejich dětí po narození. Potvrdilo se to, co očekával. Ženy, které vstávaly brzy, porodily děti, které se brzy budily, a ženy zvyklé chodit spát pozdě měly děti, které pozdě usínaly.

Ještě názornější příklad vzájemné propojenosti matky a plodu, tedy nitroděložní vazby, poskytlo děvčátko, o kterém se Thomas Verny dozvěděl od přítele z chlapeckých let, dr. Petera Fedor-Freybergha, profesora porodnictví a gynekologie na univerzitě ve švédské Uppsale a jednoho z nejslavnějších evropských porodníků.

Všechno začalo velmi dobře, vyprávěl Peter, Kristýna se narodila jako silné, zdravé dítě. Potom se stalo něco divného. Miminka, která jsou s matkou citově spojena, vždy hledají její prs, ale Kristýna to z nevysvětlitelných příčin nedělala. Vždy, když ji matka přiložila k prsu, odvrátila hlavičku. Zpočátku si Peter myslel, že je asi nemocná. Ale když Kristýna v novorozeneckém pokoji hltavě vypila láhev mléka, usoudil, že její reakce je dočasnou anomálií. Ale nebyla. Když ji druhý den přinesli matce, znovu její prs odmítla. Situace se opakovala několik dalších dní. Peter, zneklidněný tímto případem, navrhl důmyslný experiment. Jedné ze svých pacientek řekl o záhadném Kristýnčině chování a ona souhlasila, že se dítě pokusí nakojit. Když jí sestra položila spící Kristýnu do náruče, dítě její prs neodvrhlo, jako to udělalo své matce, ale dychtivě se ho chopilo a začalo silně sát. Touto reakcí byli všichni překvapeni. Druhý den Peter navštívil Kristýninu matku a řekl jí, co se stalo. Zeptal se: "Jak si vysvětlujete, že dítě takto reagovalo?" Žena odpověděla, že neví. Ptal se jí dále: "Byla jste během těhotenství nemocná?" "Ne, vůbec ne," odpověděla. Potom se jí Peter zeptal přímo: "chtěla jste vůbec mít dítě?" Žena se na něj podívala a odpověděla: "Ne, nechtěla, chtěla jsem potratit. Dítě chtěl můj manžel, proto jsem ho měla." Pro Petera to byla novinka, pro Kristýnu však ne. Novorozené děvčátko si bolestně uvědomovalo, že její matka ji už dlouhou dobu nechce. A protože matka odmítala tuto vazbu před narozením, ona ji odmítala po narození. Kristýna byla v děloze emocionálně zavrhovaná a nyní, sotva čtvrtý den života, se rozhodla chránit před matkou tak, jak uměla.

To, co často nejvíce ohrožuje nenarozené dítě, tvrdí Verny, tedy není bezprostřední somaticko-hormonální reakce matky na nějakou událost, ale její dlouhodobá emocionální reakce. Pokud bude matka rozrušená negativními emocemi natolik, že se dlouhodobě stáhne do sebe, je velmi pravděpodobné, že její dítě bude velmi trpět. Pokud ale komunikační cesty mezi sebou a dítětem ponechá volné a budou jimi procházet uklidňující zprávy, dítěti se bude dařit dobře. Silná nitroděložní vazba, tvrdí psychologové, předurčuje budoucí vztah matky a dítěte. Pro oba je neobyčejně důležité, aby na sebe byli »naladěni«.

Takže, vážená maminko, nedokážete-li si pomoci a zařvete na svého partnera, který právě nesehnal opraváře pračky, ulevte si, ale pak se honem otočte k bříšku a svému budoucímu dítěti vysvětlete: "To nebylo na tebe, miláčku."

Způsob komunikace mezi matkou a plodem, který lze nejsnáze zaregistrovat a měřit, je kopání nenarozeného dítěte. Může ho vyvolat spousta věcí, počínajíc třeba strachem z hlučného otce. Jednoho dne to zjistila foniatrička Michele Clementsová, když se v její laboratoři nečekaně objevil nedůvěřivý manžel jedné z pacientek. Nechtěl věřit, že ho dítě může slyšet. Dr. Clementsová ho tedy vyzvala, aby přiložil hlavu k bříšku své ženy a vykřikl. To, co následovalo, byl učebnicový příklad behaviorální komunikace (a rovněž i jednoznačný projev emocionálního stavu dítěte). Když muž vykřikl, kůže na břichu matky se prudce rozechvěla jak rozzlobené dítě zuřivým kopnutím vyjádřilo svůj protest.

Zvuk, který spolehlivě vyvoláva energickou odezvu nenarozeného dítěte, je tvrdé, kovové dunění rockové hudby (viz kapitola o smyslech plodu a o hudbě). Ještě nenarozené děti ji nemají rády. Zjistila to jedna pacientka dr. Clementsové, kterou zuřivě kopající potomek v bříšku donutil opustit rockový koncert.

Uši nenarozeného dítěte ale ještě více zneklidňuje hlučné a rozzlobené hlasy hádajících se rodičů. V této souvislosti vyvstává potřeba zcela přehodnotit vztah společnosti a rodičů jak třeba ke kopání plodu, tak k prvnímu křiku po porodu.