Neoddělovat dítě od matky

Zvyk je železná košile nebo všichni jdeme tupě se stádem a bojíme se vystrčit hlavu. Jinak si nedokážu vysvětlit, že ani nemocniční sestry či lékařky, které již samy porodily, nechtějí světu oznámit, že po normálním porodu žena ani dítě nejsou vůbec unavené či ospalé a že nepotřebují odpočinek, každý ještě navíc v vzájemně izolovaném prostředí. Copak si žádná z nich nevzpomene na tu adrenalinovou a endorfinovou sprchu, kterou je matka při porodu propláchnuta? V takovém stavu není na spánek ani pomyšlení a dá se ho využít pro vzájemný kontakt matky s dítětem. A o první společně prožité chvíle tu jde především. V tomto okamžiku se utvářejí silné citové vazby důležité pro celý další vztah.

Ukázka z knihy Nová doba porodní

Jeden malý, ale závažný zvyk z praxe, která pokračuje navzdory všemu, co už víme, je oddělení matky a dítěte hned po porodu. Mnozí porodníci vášnivě dokazují, že to tak má být, protože to, co matka i dítě po vyčerpávajícím utrpení spojeném s porodem potřebují nejvíce, je odpočívat, a to velmi odpočívat. Jenže porodníci nikdy nerodili a jejich těla tak nikdy nepocítila onu endorfinovou a adrenalinovou sprchu, kterou zažívají matky při normálním, tedy přirozeném porodu.

Všechny nejnovější práce o vazbě mezi rodičem a dítětem ukazují, že to není pravda a že žena, která nebyla omámena léky, nepotřebuje nehnutě ležet a odpočívat. To, co matka a dítě v těchto minutách a hodinách nejvíce potřebují a chtějí, není ani spát, ani jíst, ale hladit a přivinout dítě, dívat se na sebe a naslouchat. V několika posledních letech tento fakt potvrdily stovky studií.

Nic nového pod sluncem. Například v komentářích k védám a odborným radám týkajícím se porodnictví staří Indové radí:

Nepospíchej s oddělením pupeční šňůry. Novorozence omyj a přilož matce do náruče. Tento postup je blahodárný pro další tělesný a především duševní vývin dítěte.

Necitlivá matka, tedy ta, která jedná s dítětem zásadně dle svých vlastních potřeb a nedokáže se vcítit, dítě ignoruje nebo si jeho signály vysvětluje zcela chybně. Dítě pak následně ztrácí důvěru v sebe sama. I pětitýdenní dítě potřebuje mít pocit, že svou činností ovlivňuje okolí. Každý malý úspěch ho podněcuje k dalším, náročnějším činnostem. Protože v tomto stadiu jsou mírou jeho úspěchů reakce matky, její nevšímavost a nesprávné chápání ho donutí vzdát se dalších pokusů. Psychologové používají termínu vynucená bezmoc. Její následky lze pak vidět třeba u tříletého dítěte, které si neumí zapnout knoflíky, u sedmiletého, které nepozná, kolik je hodin, u třicetiletého člověka přesvědčeného, že jeho neúspěchy zavinili ti ostatní.

Nedostatečná pozornost k novorozenci v prvních týdnech jeho života může přeměnit původně neurčitou tendenci na trvalou vlastnost. Dítě tak totiž není připraveno na další růst, ke kterému dochází od druhého do sedmého měsíce. Právě v tomto období se začíná vyvíjet to, čemu říkáme sebedůvěra. Ta je ovšem cele založena na stupni pozornosti, která se dítěti věnuje.

Vlasta Marek
ukázka z knihy Nová doba porodní