Zázrak vánoční

V roce 1955 odešel manžel Emílie Longové, důstojník americké armády, z aktivní služby a našel si práci konzultanta, jež vyžadovala, aby byl dvacet dní v měsíci na cestách. Emilie se přestěhovala i se třemi dětmi školního věku ke svým rodičům, kteří žili na vrcholu jednoho kopce v Nové Anglii. "Rodiče byli staří a bylo třeba jim věnovat právě tolik péče jako malým dětem," vzpomíná Emilie. Bylo to pro ni těžké.

Emilie byla ráda, že má muže vojáka, nicméně se těšila, až se konečně budou moci usadit. Jediné, na co si stěžovala, byla skutečnost, že nemohou očekávat další přírůstek do rodiny. Před několika lety se podrobila operaci, která ji pravděpodobně zbavila možnosti mít další děti. Emilie se modlila, aby se lékaři mýlili, ale bylo jí téměř čtyřicet let a pravděpodobnost, že dojde k zázraku, se rok od roku zmenšovala. Nedlouho po přestěhování Emilii postihla těžká virová choroba, která ji na celé týdny vyřadila z normálního života. Když však šla k lékaři na závěrečnou prohlídku, všimla si, že oproti předpokladům přibrala na váze. "Doktor si myslel, že mám nádor," vypráví, "a tak mě poslal na testy. Když jsme se dozvěděli výsledek, nemohli jsme tomu zpočátku uvěřit." Emilie čekala dítě.
Přes veškerou radost tu však byl i důvod k obavám. "Normální porod nepřipadá v úvahu," prohlásil lékař. Vzhledem k Emiliinu pokročilému věku by představoval přílišné riziko. Bude nezbytné, aby jej v jiném městě provedl specialista císařským řezem. Kdy k němu dojde, to bylo otázkou. V prosinci? Nebo v lednu? V padesátých letech neexistovaly natolik dokonalé přístroje, aby dokázaly dát přesnější odpověď. A je plod zdravý, nebo ho poškodil virus?
Jak to všechno zvládne, když manžel tráví většinu času mimo domova ona má na krku tolik lidí, přemýšlela Emilie. Minul podzim, nastala zima. Emilie vykonávala všechny nutné práce, udržovala telefonický kontakt s manželem, starala se o rodiče a děti a modlila se, aby Bůh ochránil dosud nenarozeného potomka. Ale přicházely také těžké chvíle, zvláště v noci, kdy celý dům utichl a Emilie se zmocňovaly myšlenky na obtížnost cesty, kterou ještě musí urazit, a tehdy se její víra přece jen poněkud zachvívala v základech.
Na dveře již klepaly vánoční prázdniny, když se vydala na prohlídku ke specialistovi. "Chystal se provést závěrečný rentgenový snímek, který měl ukázat, kdy bude dítě dost velké na to, aby bylo možné uskutečnit porod," říká. Byla zima, začal padat sníh, ale cesta pitoreskními městečky Nové Anglie proběhla bez potíží. Nicméně z lékařovy ordinance vyšla Emilie přímo do vánice. První její myšlenka patřila dětem. Její rodiče se o ně budou moci postarat jenom tak dlouho, dokud sami nebudou něco potřebovat. Čím dříve se vrátí domů, tím lépe. Ale silnice byly nyní zrádné. Musela však myslet i na vlastní bezpečnost a bezpečnost plodu. Co když do něčeho narazí nebo spadne do příkopu? Najde ji někdo? Zmocnil se jí pocit opuštěnosti. Kéž by nebyla tak hrozně sama! Zpáteční cesta neměla konce. Emilie se nepřetržila modlila, bolely ji svaly, jak se snažila udržet auto na silnici a sledovat cestu hustým závojem vířících vloček. Doprava nebyla nijak hustá, ale když se přiblížila k poslední míli cesty, uvědomila si, že stoupající silnice je přespříliš kluzká. Odbočila tedy na delší, ale méně strmou vedlejší cestu. Řídila auto tak pomalu a opatrně, aby udržela směr, ale zase natolik rychle, aby se kola nezačala protáčet. Před ní byla ještě jedna zatáčka doprava a potom mělo přijít závěrečné stoupání. Sníh pod koly vozu byl přemrzlý a tvořil silnou pokrývku. Emilie zatočila volantem, přidala plyn, dostala smyk a po chvilce zůstala stát...
Ach, dobrý Bože.... Uvázla v místě, kde viditelnost byla téměř nulová a přímo před ní se začínal zvedat prudký svah. Snad by ho dokázala vyšlápnout po svých, ale opuštěný vůz by znamenal riziko pro nic netušící motoristy. V kufru měla písek. Neměla by zkusit nasypat ho pod kola, případně odházet sníh lopatou? Emilie pomyslela na to, co taková námaha udělá s jejím již značně vyčerpaným tělem. Jenže co jí zbývalo jiného? Nechala motor běžet naprázdno, otevřela dveře a zarazila se. Přes silnici k ní mířil jakýsi vysoký muž. Měl na sobě dlouhý, tmavě šedý převlečník, klobouk měl naražený do čela tak, aby mu chránil oči před dotírajícími vločkami. Těsně za ním se rýsoval dodávkový vůz. Bylo zvláštní, že ho až dosud nezahlédla a ani ho neslyšela přijíždět.
"Zůstaňte klidně sedět v autě. Dostanu vás z toho!" zavolal muž hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky, a tak nezbývalo než poslechnout. Muž přešel k zadní části vozu a Emilie okamžitě ucítila, jak se vůz dostává do pohybu a lehce si klestí cestu rostoucími závějemi. To není možné, aby měl takovou sílu, pomyslela si. Jak jen dokáže tlačit auto takovou rychlostí do kopce? Pohlédla do zpětného zrcátka, ale muže neviděla. Když se dostala na vrchol, zabrzdila, otevřela okénko a vyklonila se, aby mu mohla poděkovat.
Dodávka byla pryč. A neznámý pomocník také. Emiliin zmatený pohled padl na zasněženou silnici vedle jejího vozu. Pluhy brzy odstraní sníh, aby se lidé mohli dostat na noční směnu. Ale tuto chvíli nehyzdily hladkou bělostnou pokrývku žádné stopy pneumatik ani lidských nohou, třebaže dodávka by nevyhnutelně musela projet těsně kolem místa, kde nyní zastavila. Skutečné Vánoce nastaly, až když na svět přišel chlapeček Petr. Bylo to několik týdnů po pětadvacátém prosinci. A když Emilie držela ten maličký zázrak v náručí, vzdávala k nebesům svůj tichý dík. Původně si myslela, že je na všechno sama, ale nyní již věděla své. Stejně jako jiné matky za dávných časů se vydala na nebezpečnou cestu a svěřila se do rukou Božích. A on jí seslal strážného anděla, aby nad ní bděl.