Minulé životy nebo důkladný sebeklam?

Jako každého hledajícího mě na začátku duchovní cesty nenechávaly spát mnohé otázky: Odkud a kam kráčím? Proč mne to bezdůvodně táhne k určitému člověku a druhého naopak nemám v oblibě? Z jakého důvodu někoho stíhá jedna rána za druhou a jiný se tomu všemu jen směje?

Uspokojivé odpovědi dlouho nepřicházely, až přišel rok 1989 a s uvolněnými politickými stavidly se k nám dostaly i první knížky s duchovní tematikou. Poměrně rychle mne oslovil buddhismus a s ním do mého světa vstoupila i reinkarnace. Logické nabízející se odpovědi na mé zásadní otázky se vyrojily přímo euforicky. Vše se zdálo být jasné - nejsme zde poprvé a sklízíme zkrátka jen plody svých vlastních dávných skutků a pomalými krůčky se přibližujeme k Pravdě a Poznání. Pochopitelně jsem byl zvědavý, kým jsem byl ve svých předešlých životech, s kým jsem se již setkal a co vše jsem komu provedl. Měl jsem to štěstí, že mi osud přihrál ve správný okamžik do cesty vždy ty správné lidi a tak jsem v roce 1991 mohl podstoupit svou první holotropní seanci s dr. Michalem Vančurou, který patřil mezi první vyškolené české terapeuty holotropního dýchání a současně byl i mým "soukromým" duchovním učitelem, jenž mne s trpělivostí zasvěcoval do tajů hypnózy, prenatálního vývoje, čaker atd.

Holotropní dýchání a změněné stavy vědomí

Co se týče proniknutí do mé zapomenuté minulosti, holotropní dýchání mne zklamalo, neboť na rozdíl od většiny hyperventilujících kolegů jsem neměl žádné prožitky ani vidění svých minulých inkarnací. Zato jsem si ale prošel svůj vlastní porod, což byla velmi zajímavá zkušenost a také jsem měl jeden ze svých největších mystických prožitků, kdy jsem se kdesi mimo prostor a čas setkal tváří v tvář svému vnitřnímu já. Zážitek to byl natolik niterný, že je prakticky nemožné napsat o něm na tomto místě více. Mé první setkání se změněným stavem vědomí však bylo mnohem starší. Zhruba ve čtrnácti letech se mi podařilo na táboře snadno uvést do hypnotického spánku dvě dívky, což mne samotného mile překvapilo. Ke cti mi budiž připočteno, že jsem tehdejší nenadálé situace nikterak nezneužil a chrupajícím dívkám jsem pouze vložil posthypnotickou sugesci, že po probuzení se budou cítit velmi příjemně a spokojeně. Tak se i stalo. Poté, co jsem absolvoval poměrně "divoké" holotropní dýchání, jsem se rozhodl nalézt nějaký přirozenější a také bezpečnější způsob, jak vstoupit do změněného stavu vědomí a projít po časové ose před okamžik našeho narození i početí. Již nějakou dobu jsem v tomto směru horlivě experimentoval s hypnózou a také magnetickým spánkem, ale vždy jsem cítil určité elektrizující mražení, jako by se nade mnou s velkým varováním stahovala temná mračna a já musel být maximálně opatrný a stále ve střehu. Mé první experimenty byly výsledkem hluboké touhy po poznání provdy, ale také určitou mladickou nerozvážností a duchovní nezralosti, neboť mi tehdy nebylo ještě ani 20 let.

Regresní terapie

Do mého života však naštěstí včas vstoupil další osudový člověk Ing. Aleš Rumler ze Šumperka, fenomenální léčitel, jasnovidec, ale především badatel a vynálezce. Při našem prvním setkání mi bez mrknutí oka kromě dálkového odhalení geopatogenní zóny v místě mého lůžka prozradil neobyčejně přesně také mou pozdější budoucnost. Tehdy jsem jeho slova o své léčitelské dráze nebral vůbec vážně a říkal jsem si, že se zřejmě naladil na někoho jiného. Zhruba po sedmi letech se však jeho prognóza (jak to sám nazýval) počala opravdu naplňovat. Od pana Rumlera jsem se naučil elegantní a velmi rychlý způsob uvedení prakticky jakéhokoliv člověka do změněného stavu vědomí a následného odkrytí zasunutých informací a vzpomínek. Tato metoda spočívá v úpravě frekvence mozkových vln do hladiny delta, což je začátek hlubokého spánku. Pan Rumler mozkové vlny reguloval přiložením ruky k příslušným partiím hlavy, já jsem úpravu prováděl později již jen mentálně. Se svou návratovou technikou jsem slavil velké úspěchy a stále jsem měl dostatek zájemců, kteří byli zvědaví, na svou minulost. Většina z nich byla velmi překvapena, že živé obrazy přicházejí tak rychle, zpravidla již po několika minutách bez nutnosti hlubšího uvolnění, zdlouhavém návratu po časové ose apod. S každým dalším zvědavcem jsem sbíral nové poznatky a prohluboval své zkušenosti. Regrese trvala obvykle jednu i více hodin a člověk shlédl v průměru jeden až tři minulé životy. Šlo o dlouhé dějově provázané epizody, kritické životní momenty vztahující se k současnému životu nebo pouze krátké obrazy bez výrazného emocionálního náboje.

První pochybnosti

Čím více regresí jsem měl za sebou, tím neodbytněji se ke mně začaly vkrádat první pochybnosti o reálnosti toho, co lidé vidí a popisují. Před samotnou regresí jsem se s každým snažil pohovořit o tom, co očekává, jaké důvody jej přivedly, co jej trápí a podobně. V tomto směru mi přišla vhod má vysokoškolská studia psychologie, neboť i při pouhém terapeutickém rozhovoru se často podaří odhalit možné příčiny celé řady problémů. Z našeho hovoru ale také často vypadl i jakýsi předobraz toho, co subjekt pak při regresi sám viděl. Přišla-li například řeč na Starý Egypt, pyramidy a faraóny, byl jsem si téměř jistý, že právě do této doby bude zasazen následující regresní příběh. Každý z nás ve svém nitru přechováváme určitou náklonnost ke konkrétnímu historickému období, postavě či kultuře. Důvod přitom může být, jak se ostatně často také ukázalo, zcela prozaický: poutavá obrázková knížka, kterou jsme kdysi dávno dostali od rodičů, barvitý příběh shlédnutý v kině nebo psychologické ztotožnění se skutečným (a tudíž i historicky potvrditelným) hrdinou. Tento mentální impuls je však více či méně zapomenutý a vytlačený z našeho vědomí. Neurologové v této souvislosti říkají: "Nic se nazapomíná". A je to skutečně tak. Sám mohu potvrdit, že lidé si dokáží při odpovídající mozkové frekvenci vzpomenout s neuvěřitelnou přesností třeba na barvu a obrázkový motiv své první dětské přikrývky. Přidáme-li k výše řečenému ještě přirozenou schopnost našeho nevědomí spojit se s neomezenou informační databankou, jejíž existenci potvrdily i vědecké kapacity (geomorfická rezonance), dávné kultury (Akašická kronika) či badatelé typu Břetislava Kafky (protonace), určitá zdravá střízlivost před snadnou opojností hry na minulé životy je zcela na místě. Sám jsem si prošel několika domnělými inkarnacemi, včetně silně prožívaných emocí a nápadně zjevných souvislostí s následnými komplikacemi v tomto životě, a proto vím, jak jednoduché je uvěřit odvíjejícímu se příběhu.

Přesvědčivá hra podvědomí

Při regresích jsem byl nesčetněkrát svědkem přesvědčivých silně prožívaných emocí srdcervoucího pláče i bezuzdného smíchu, děsivé úzkosti i bolestí v konkrétních částech těla, zasažených kulkou či šípem. S regresemi jsem začal proto, že jsem hledal nějaký účinný nástroj, jak pomoci tam, kde nemůže pomoci lékař či jiný odborník. Kromě svého neskrývaného zájmu o doplnění chybějících střípků z historie zapomenutých civilizacích jsem sledoval především terapeutický efekt regresních cest. Hlídal jsem proto bedlivě očekávanou životní proměnu vybraných jedinců, které jsem provedl regresí, jež jim zcela jasně odhalila příčinu jejich zdravotních či mezilidských zkratů, ale úleva či změna byla vždy jen dočasná či nepřesvědčivá. Z hlediska dlouhodobé perspektivy se život sledovaných lidí vrátil po čase zpět do starých kolejí. K regresím jsem začal přistupovat stále výjimečněji jen v případě, že jsme se příčiny problému nemohli dopátrat jinou cestou. Ačkoliv jsem se po každém provedeném návratu snažil s pacientem důkladně probrat jeho prožité příběhy, cítil jsem, že většina lidí hledá ve své domnělé minulosti určitý alibismus před zodpovědností za svůj život teď a tady. Při svých posledních regresích jsem si byl již takřka jist, že regrese do minulých životů jsou jen velmi přesvědčivé a barvité příběhy našeho podvědomí, které se nám takto dokonale snaží zavděčit. Podobný jev můžeme pozorovat také u spiritistického fenoménu, kdy médium ve změněném stavu vědomí horlivě chrlí z rukávu přesné popisy života na jiných planetách, důležité vzkazy ze záhrobí a jiné převratné informace, které se později ukáží jako zcela mylné a pouze vysněné.

Žijeme teď a tady

Jsem přesvědčen o tom, že svou budoucnost můžeme ovlivnit pouze z přítomného okamžiku, který je jediným skutečným bodem, o který se můžeme opřít. Někteří budou stále tvrdit, že minulost je tu od toho, abychom se z ní poučili, ale co se týče minulosti spadající před moment našeho současného zrození, i ta je tvárná. Tuto teorii jsem si poprvé ověřil při regresi, kdy se nám podařilo identifikovat přesné období prožívaného příběhu. Napadlo mě poslat po několika měsících usilovné a upřímné práce na sobě samém tohoto člověka při další regresi zpět do stejného časového okamžiku a k překvapení nás obou tentokrát prožíval úplně liný život. Stejně můžeme postupovat i při progresích cestách do budoucích životů. Nahlédneme-li do našeho pravděpodobného dalšího zrození a na základě zjištěných skutečností (často nemilých) učiníme pořádek ve svých duchovních hodnotách, životních postojích, chování a myšlení, při následné progresi už může být vše mnohem optimističtější. Dost možná, že již ani nebude potřeba další inkarnace zde na Zemi, kde se musíme stále dokola jen učit a učit.

Je známo, že "víra tvá tě uzdraví", ale západní civilizace poněkud odrostla kouzlům čarodějů a zázrakům šamanů, a proto musela zákonitě přijít daleko dokonalejší a propracovanější iluze vzpomínky na minulé životy. Chceme-li se nechat kolébat na vlnkách našeho vlastního klamu, ponechejme si terapii minulými životy jako svou berličku, ale pokud již stojíme pevně na vlastních nohách, vykročme směle vpřed přímo ke zdroji Pravdy a Poznání do vlastního nitra, kde nás již dávno čeká Stvořitel této velkolepé hry zvané život.