Léčitelské schopnosti králů

Může víra vyléčit skutečné nemoci? Mohou obřadně posvěcené předměty jako jsou prsteny nebo mince disponovat nějakou zázračnou silou? Je možné zbavit tělo neduhů pouhým přiložením ruky? To jsou otázky, které i dnes vzbuzují mezi odbornou a laickou veřejností rozporuplné reakce. A přece již před mnoha staletími lidé v cosi podobného uvěřili, když s neochvějnou vírou svěřovali svá trápení tomu, jehož pokládali za zprostředkovatele boží vůle - svému králi...
...v Anglii žila ve 12. století jedna žena, postižená strašlivou chorobou: měla otoky na krčních žlázách, které vydávaly nesnesitelný zápach. Jednoho dne se jí zdál sen, v němž se dozvěděla, že má jít požádat krále o vyléčení. Král si nechal přinést nádobu plnou vody, smočil v ní prsty, a pak se jimi dotkl postižených částí ženina těla. Nad nimi potom udělal znamení kříže. Než uplynul jediný týden, byla žena uzdravena...

Léčení jako běžná součást obřadů

Popsat systém rituálů, které způsobily víru v magickou moc středověkých králů, by vydalo na tlustou knihu. Se schopností léčit, s „divotvorností", přisuzovanou panovníkům ve středověku, se setkáváme jako s běžnou součástí tehdejších rituálních obřadů. Podobně, jako se zázračná moc v té době přisuzovala světci, přisuzovala se i panovníkovi. Králové „léčitelé" samozřejmě nebyli léčiteli v tomtéž slova smyslu, jak je známe dnes. Léčitelství, které je dnes provozováno, například pomocí působení léčitele na dálku, s tehdejší divotvornou mocí králů však cosi společného mělo. Pátrání po duchovním rozměru léčení královskou rukou nás přivádí do raného středověku, ve kterém ještě dobře fungovaly křesťanské obřady, nezřídka ovšem vybudované, zvláště mezi lidovými vrstvami, na po-hanských základech.

Ruka která uzdravuje

V dobách středověku se věřilo, že kontakt rukou je jedním z nejúčinnějších prostředků přenosu sil na jednotlivce. Tato víra pochází z pohanských dob. Panovník pokládal několikrát ročně na postižená místa ruku a dělal nad nimi znamení kříže. Rovněž přítomnost tekutiny zaujímala významné místo v rituálu. Ale nehledejme za tím nic magického. Králové, kteří pokládali na určitá místa svoji ruku, museli dbát na základní hygienu. Proto asi představa vody jako nezbytné součásti rituálu vznikla z tohoto prozaického faktu, z potřeby čistoty. Královská léčitelská moc se poprvé objevuje u francouzského krále Filipa I., který vládl v letech 1060-1108 ve Francii, v Anglii se objevuje o něco později, roku 1125. Eduard Vyznavač, napůl král a napůl světec, vyvedl podle dochovaných pramenů mnoho lidí z jejich trápení. Jako o prvním z královské dynastie se mluví o Jindřichu II. Ovšem rozsah, v jakém se písemné prameny zmiňují o podobných praktikách, není příliš široký. Samozřejmě je můžeme najít u kronikářů, kteří určitého panovníka opěvují a přisuzují mu zázračné vlastnosti. Další doklady o divotvornosti nacházíme pochopitelně u pozdějších panovníků. Tento zvyk ustává s nástupem osvícenství.
Schopnost, kterou měli pouze králové, se přenášela pomocí vody nebo i mince na určitou věc. Posvěcení mělo samozřejmě souvislost s náboženstvím; jak vyjadřovala i pozdější formule „král se tě dotýká, Bůh tě uzdravuje". Co však první uzdravovači opravdu říkali, nevíme. Dalším dokladem o blízkém vztahu králů ke křesťanství je téměř liturgická povaha jimi prováděného rituálu. Nacházíme zde paralely mezi žehnáním biskupa a požehnáním od krále. Je jisté, že tehdejší církevní moc neviděla ráda, že králové si osobují právo dělat takovéto obřady; proti tomu se stavělo zvláště gregoriánské hnutí, které jednoznačně upřednostňovalo moc duchovní před mocí světskou.

Jak probíhalo léčení?

Lidé k panovníkovi chodili jednotlivě a nahodile, později ve skupinách. Král neléčil v nějaké zvlášť vybrané dny, ale prostě tehdy, když se mu to „hodilo". Dával velmi často i bohaté almužny, protože nezřídka šlo o lidi chudé. Almužna, resp. darovaná mince v určité výši, byla ovšem součástí léčivého procesu; almužna daná panovníkem měla divotvornou moc. Co konkrétně králové léčili? Např. tehdy časté onemocnění zvané krtice, skrofulózu, což je - řečeno dnešní terminologií zánět mízních uzlin. Je to onemocnění, které napadalo zejména uzliny na krku a v podpaží. Kolik lidí král vyléčil - o tom máme jenom kusé údaje. Zhruba to bylo tak, že král za 30 let své vlády požehnal asi 1000 lidem. Není divu, že lidé vkládali do svého panovníka takovou důvěru. Pouti za panovníkem byly v podstatě obdobou poutí ke svatým místům, nemluvě o tom, že k němu chodili i lidé z porobených nebo dobytých území, což mu jistě přidávalo na popularitě a oblíbenosti.

Magické prsteny

V Anglii, hlavně mezi obyčejnými lidmi, se po dlouhou dobu praktikovalo nošení tzv. magických prstenů. Spadá zhruba do stejné doby jako léčení královskou rukou. Někde dodnes můžeme vidět jakýsi pozůstatek nošení magických prstenů například na anglickém venkově.
Prsteny, které svému majiteli přinášely určité výhody a působily na něj, se začínaly objevovat při náboženském obřadu, zvaném „klanění se kříži". Král vždy o Velikonocích poklekl a jakýmsi plazením se blížil ke kříži, kam položil určité množství zlata. Z tohoto zlata se pak zhotovovaly zázračné prsteny, které, jak se věřilo, měly léčit. Studium lidového léčitelství prokazuje, že zázračný účinek byl těmto prstenům přisuzován již od počátku jejich výroby. Setkáváme se nimi pouze v Anglii, nikoli ve Francii, kde existoval pouze rituál pokládání rukou, o kterém jsme mluvili výše. Na prvním místě v seznamu nemocí, na něž měly prsteny vliv, byly svalové a kloubní potíže a také epilepsie (padoucnice), ve středověku obestřená zvláštním hávem, složeným z náboženských předsudků, bázně před neznámem a strachem před jejími nositeli. Lidé, kteří epilepsií trpěli, byli údajně posedlí ďáblem. Prsteny nosili především obyčejní lidé, a tak se objevovaly i různé návody, jak si je vyrobit. Například: dejte dohromady pět šestipencových mincí, z nichž každou získejte od jiného svobodného muže. Pak je dejte kováři, který rovněž není ženatý, a on z nich zhotoví prsten. Tyto peníze mu musí být doručeny rovněž svobodným mužem. Jiné návody radí, aby si lidé pořídili staré hřeby z rakví nebo hřeby, na kterých se někdo oběsil. Kov na prsten musel být získán, nebo posvěcen, v určitý den, nejčastěji na Velký Pátek. Ke zhotovení „kouzelných" prstenů sloužily velmi často mince z kostelů, dané jako milodary.

Léčebný rituál jako prostředek ke zvýšení královské prestiže

Lze se domnívat, že tradici královských prstenů založil anglický král Eduard II. Ten v době své vlády požíval značné osobní antipatie, a tak zákonitě musela slábnout jeho prestiž a s ní i počet „vyléčených" lidí. Proto vzal rituál, který byl praktikován v lidovém prostředí, a začal jej pro zvýšení prestiže svého úřadu také používat - prostě si ho nenápadně přivlastnil. Je zajímavé, že zatímco výsadu přikládání rukou měli pouze králové, prsteny mohly „posvěcovat" také královny. Ty jednotlivé prsteny promnuly v dlaních a odříkávaly modlitby podle přesně stanoveného řádu... Tak byla dokončena proměna rituálu, který byl původně laickým, do podoby rituálu královského.
Je zajímavé, že středověcí lékaři byli k léčení královskou rukou velmi přístupní. Pokud v dnešní době zklame lékařská věda, někteří lidé se obrací na léčitele, tehdy bylo však zcela obvyklé, že se oblast lékařství a léčitelství velmi prolínala. A do toho vstupovala výrazně duchovní stránka.

Co na to věda?

Také v dnešní době se provádějí různé pokusy, např. s působením na nemocné na dálku, jehož výsledkem je zlepšení zdravotního stavu těch, na něž se zaměřují. U lidí, kterých se král dotkl, mohla hrát roli silná víra ve vlastní vyléčení. Tato víra v kombinaci se zásahem rukou, která, jak se věřilo, je posvěcená a jejíž zázračná moc pochází od Boha, skutečně mohla vést k vymizení nemoci. To pozorujeme i u některých dnešních pacientů. Rovněž mějme na paměti, že duchovní život tehdejších lidí se odehrával v úzkém spojení se životem reálným, zázrak byl pro ně čirou realitou, a to dokonce do takové míry, že zázraky si „kupovali" a světce dokonce „přesvědčovali" nebo je násilím přemlouvali, aby udělali zázrak nebo vyléčili neduh. Pokusíme-li se vcítit do života tehdejších lidí, náhle nám již víra v sílu zázračné ruky nepřijde tak nesmyslná, ale stane se důležitou součástí jejich vztahu ke světu.