Ezoterika slovanské epopeje (2)

Již na přelomu 19. a 20. století si Alfons Mucha předsevzal zasvětit druhou polovinu svého života práci, jež by pomáhala budovat a utužovat u nás cit národního uvědomění. Byl přesvědčen, že vývoj každého národa může zdárně pokračovat jen tehdy, vyrůstá-li organicky a nepřetržitě z jeho vlastních kořenů. K tomu je však zapotřebí určitého vědomí o historické kontinuitě, a tedy znalosti historie.

o své úloze Mucha mj. napsal: "V literatuře máme překrásná díla, jež národu staví před duševní zrak běh našich dějin - tu slavných - tu smutných. I v hudbě symfonie a cykly, vážící se k naší historii, probouzejí lásku k vlasti cestou umění. Chtěl jsem promluviti svým způsobem k duši národa, k tělesnému zraku, jenž nejrychleji dojmy přenáší k vědomí".

Každý národ má svého vůdčího Ducha
Ten pochází z hierarchického stupně Archandělů. Někdy bývá zván Géniem národa. Není to postava pomyslná, nýbrž skutečná. Význačné osobnosti mohou čerpat přímo z inspirace tohoto národního Ducha, znajícího minulost a snažícího se vést národ ke zdárné budoucnosti. Vnímaví jedinci mohou poté získanou inspiraci předat národu. Mezi takové osobnosti patřil bezesporu i Alfons Mucha (v hudbě pak například Bedřich Smetana).

Podívejme se tentokrát na dva obrazy našich velikánů: Petra Chelčického a Jana Amose Komenského. Chelčický (jehož bydlištěm byly jihočeské Chelčice, což dokládá mj. i jeho socha v této vesničce, která patří patrně k nejzdařilejším u nás vůbec), se stýkal s Janem Husem a po jeho mučednické smrti i s dalšími husitskými osobnostmi. Na rozdíl od Husových pozdějších stoupenců, kteří se rozhodli pro hájení "boží pravdy", často ale jen té lidské, omezené "pravdy", i cestou krveprolití a pustošení, vystupoval proti jakémukoliv násilí. Obraz pojednává o událostech ve Vodňanech roku 1420, kam husité divoce vtrhli poté, co město padlo do rukou nepřátel. Podle průvodce Slovanskou epopejí na zámku v Moravském Krumlově vidíme v pozadí obrazu mocné sloupy kouře z vydrancovaného a zapáleného města, odkud měšťané prchají k rybníku poblíž Chelčic. Na jeho břehu ukládají mrtvé a raněné. Beznaděj, strach a úzkost lze vyčíst z mnoha tváří. Vlevo pláče děvčátko, jež z celé domácnosti zachránilo jen pár kousků nádobí a ptáčka v kleci.

Od násilí o nenávisti ke smíru o odpuštění
Lidé hledí zpět k hořícímu městu a zvedá se v nich touha po pomstě, jež hrozí přehlušit vše ostatní. A tu mezi ně přichází Petr Chelčický, člověk čistých zásad s pevnou vírou v moc lásky, snášenlivosti a odpuštění. Zadržuje hrozící pěst muže a mírně ho zaráží slovy: "Ne, nesmíš oplácet zlo zlem, neboť to se pak násobí a konce mu není. Nechte zlo, ať samo sebou zanikne." Chelčický ve svých traktátech odmítá vše, co odporuje lásce, víře a naději, odsuzuje násilí v jakékoliv podobě. V r. 1457, kdy bratr Jan Řehoř založil podle jeho učení Jednotu bratrskou, se Chelčický dočkal naplnění svých ideálů.

Od Chelčického ideje nenásilí jakoby vedla přímá linie až k Tolstému a Gándhímu. Zkusme trochu zapřemýšlet. Gándhí získal svobodu pro stamiliony Indů. Dokázal svým duchem, v němž se zračila touha po míru a odpuštění, sjednotit skoro celý národ k aktivnímu jednání pasivní nespolupráci s anglickými kolonizátory, beze zloby a násilných incidentů. K tomu je zapatřebí více vnitřní aktivity než k chopení se zbraně. Tato celonárodní mlčenlivá, neukřivděná, důstojná občanská neposlušnost, doplněná Gándhího prozíravou a pravdivou diplomacií, vykonala za pár let zázraky. Pravda, Indové na sebe nechali i střílet, aniž by se bránili, kdyby ale sáhli k aktivnímu boji za samostatnost s dobře vyzbrojenými Angličany, byly by ztráty zřejmě nesrovnatelně vyšší a boje by se táhly dlouhá léta; nehledě na karmická zapletení národů. Zároveň ale Gándhí za druhé světové války považoval za správné, aby Indie, zatím ještě anglická kolonie, pomohla Anglii bojovat proti Německu. Aktivně tak chtěl stavět hráz proti zlu. Co bylo kdysi možné v boji za svobodu Indie, by za dnešního stavu světa už asi nebylo možné v potírání zla některých zločinných režimů jako Miloševičova, Husajnova, Fidelova či Lukašenkova.

Člověk bez domova a jeho nesmrtelný odkaz lásky
Komenský krátce před smrtí, účtujíce se svým životem, je znázorněn velmi působivě. Jeho výběr do cyklu snad nebyl náhodný ani z jiných, spíše karmických důvodů. Komenský, velký přítel rosikruciánů, prohloubil a dále propracoval svým duchem jejich učení a předal je svému žáku, zednáři hraběti Zinzendorfovi. Ten je zaznamenal a v této podobě se později přeneslo do právě se utvářejících Spojených států severoamerických. Zde je přijali i američtí prezidenti Washington a Jefferson - muži stojící u kořenů americké demokracie. A byla to právě Amerika, kdo za 1. světové války významně napomohl k znovuzískání naší samostatnosti, již oslavuje Muchova Epopej.

Jaký asi byl niterný stav Jana Amose Komenského, zobrazeného na Muchově plátně? Průvodce Epopejí uvádí, že v něm snad ještě dožívá pocit uspokojení nad velmi plodným rozhovorem s René Descartesem, filozofem, který povýšil racionalitu čistého rozumu nade vše. Po čtyřhodinovém rozhovoru se tento rozumář a katolík sklonil před čistotou srdce a ryzím charakterem protestanta, člověka bez domova, klesajícího pod břemeny starostí a tíhou odpovědnosti za druhé. Člověka, jenž toužil napsat ještě mnoho rad o nápravě věcí lidských a který věřil, že i když jeho práce neosloví lidi dneška či zítřka, zcela jistě bude vyslyšena ve vzdálené budoucnosti. A tak večer chodil na břeh moře, vzpomínal na vzdálenou vlast a promýšlel svá další díla. To ho však již pokročilé stáří a nemoc připoutávají na křeslo, ve kterém ho nosí jeho věrní přátelé. Naděje, že by se vrátil domů, zhasíná jako plamínek v lucerně na písečném přesypu. Temné hluboké moře splývá v dálce s neznámým obzorem - jsou to dálky jeho ducha, rozjímajícího o budoucnosti, nebo bezedná bolest exulanta, který tolik miloval svoji zemi a odkázal jí tak velké dědictví? Anebo obojí? Komenský věděl, že vnější svobody se už nedočká, ale věřil, že "...vláda věcí Tvých k Tobě se zase navrátí, Ó lide český"! Komenský ukládal své duchovní platby do budoucnosti mučednictvím strastí, způsobených dlouhými léty vyhnanství, kdy rodnou zem aspoň na dálku miloval svou nejvroucnější láskou a hrst její hlíny nosil při sobě jako největší poklad (dokáže to dnešní člověk vůbec pochopit?). Protože poznal ošidnou podstatu a povahu labyrintu světa bez Boha, usilovalo nabytí svobody osobní i národní na základě křesťanských ideálů.

Proroctví o svobodě vlasti, jež se naplnilo po třech dlouhých staletích, symbolizují přicházející lidé se světly a bílé světlo dopadající do popředí obrazu. V dálce je vidět silueta Naardenu, kde bylo tělo Učitele národů svěřeno zemi. Ještě v posledních chvílích života myslel Komenský na nás budoucí a radil nám: "Nebuďme, prosím, tak leniví, abychom po jiných toliko vždy hleděli a za jinými se zdaleka plaziti chtěli! Nechť nás také v něčem jiní před sebou vidí".