Domov - bezpečné místo, kam se rádi vracíme

Domov potřebuje mít každý, každý chce mít svůj pevné bod na zemi. Dokážeme však dohlédnout ještě dál a hledat svůj pevný bod v celém univerzu? Ono to spolu chtě nechtě souvisí. Pojem staré město funguje, ze starého města, budovy, chaloupky vyzařuje úmysl stavitele, který je nesrovnatelně jiný než u moderních staveb. Nemůžu si pomoci, ale dříve se nestavělo jen s ohledem na ekonomickou výhodnost, ale do architektury se promítaly vlivy filozofické, kulturní, náboženské, společenské. Stavby na lidi nějak promlouvaly. Forma stavby zdůrazňovala její účel - zdobení fasád, celé obrazy a výjevy, promyšlené tvary a barvy.

Dnešní architekt navrhuje vlastní exhibici, aby vyhrál v soutěži dalších architektů a všichni se schovávají za modlu designu a netradičních technologických řešení. Projektant jen spekuluje s kombinací výnosů a nákladů na úrovni betonu, oceli a skla. O nějakém slohu, o nějakém vyjadřování významné myšlenky doby se v těchto stavbách nedá mluvit. Konzum, ekonomické náklady, exhibice ega, reklama, tohle všechno na nás teď bude desítky let shlížet, tohle na nás bude každodenně působit. To mají být teď naše pevné body na zemi?



Co vlastně dělá domov domovem? A jak souvisí bydlení s místem, v němž vyrůstáme, žijeme a setkáváme se s ostatními? To vše jsou otázky, které si v dnešním moderním věku pokládají nejen architekti, ale zabývají se jimi i mnozí filozofové. Zkusme nyní zapřemýšlet, co lze zahrnout pod pojem domova a zda dnes ještě opravdu umíme „bydlet", případně jestli právě tato neschopnost nepřináší mnohé společenské problémy.

Když se řekne „domov", každému z nás se vybaví obrázky z dětství. Těm štastnějším maminka s tatínkem, rodinný domek se zahrádkou nebo útulný byt se starým nábytkem a vitrínkou se suvenýry z cest. Těm méně šťastným sídliště, kde jsou všechny domy stejné; přesto si však vzpomenou na svůj oblíbený koutek. Někdo možná neměl milující rodiče, nebo snad dokonce bydlel v dětském domově, přesto si však domov spojuje s určitým místem. Jak je tedy vidět, domov nejsou jen blízcí lidé. K obrazu domova vždy nerozlučně patří také místo, byt, okolní prostředí, zahrada, kde jsme si jako děti hráli. Od domova tedy nelze oddělit stavbu (dům), místo (okolí domu) a obyvatele domu (rodina).

Domov jako bezpečné útočiště

Podobně vidí „domov" i významný český filozof 20. století Jan Patočka. Pro něho je domov centrálním jádrem našeho světa a struktury světa vůbec. Je to ta část světa, v níž se cítíme bezpeční, kde všechno známe. K domovu patří také společenství - domov v užším slova smyslu znamená rodinu, v širším smyslu také společenské svazky, v nichž se člověk nachází, tradice a zvyky, jež vyznává, a zájmy, které sleduje. Domov není přenosný. Není to něco, co se stěhuje zrovna tam, kde jsem já. Domov je útočiště, místo, kam patříme víc, než kamkoli jinam. Nelze mít více domovů, které bychom prožívali se stejnou intenzitou. Doma víme, co s věcmi, je nám zřejmé, k čemu jsou, vyznáme se ve vztazích. Dokonce i pro někoho, kdo se v dětství často stěhoval, má jeden z „domovů" ústřední postavení - zde se cítil nejvíc „doma", nejvíc se s tímto místem spřátelil.

Německý filozof Martin Heidegger rozumí pojmu „bydlet" ve smyslu být člověkem. „Místo" vždy znamená místo pro dům a ten umožňuje člověku na světě zdomácnět, dát mu určitý smysl. Z tohoto poznatku vycházejí i mnozí teoretikové architektury či architekti samotní. Tak např. i pro Christiana Norberga-Schulze stavba, budova, byt a tedy i smysl architektury je vyjádřením pochopení prostředí a místa člověka v něm. Dnes tolik zprofanovaný pojem „genia loci", neboli ducha místa, poukazuje na to, že místu nějak rozumíme a dáváme to najevo v architektuře. Bydlení znamená orientovat se v prostředí, číst v něm významy, nechat se oslovit jeho duchem, identifikovat a spřátelit se s ním. To dává člověku pocit bezpečí. Tento vztah k místům si budujeme již od dětství. Děti nerozlišují mezi psychickým a fyzickým, všechno je pro ně „oduševnělé". Jako dospělí pak bezpečně poznáme, že jsme „doma" třeba jenom podle toho, jak v ulici šumí stromy. Z místa našeho dětství vyzařuje určité teplo, známost. Děti si na základě vztahu s místem budují určitá percepční schémata, která pak následně ovlivňují jejich budoucí prožitky a osobní identitu.

Ztrátou domova ztrácíme své místo ve světě

Jak je to ale dnes? Neztrácíme domov? Moderní doba se nám snaží namluvit, že nejsme závislí na místě. Můžeme cestovat, pracovat stovky kilometrů od rodného místa, bydlet na druhém konci světa. Jsme jako novověcí Nomádi - neustále se stěhujeme. Jak ale potom nalézt oporu, své „místo" ve světě? „Ztráta místa" silně ovlivňuje i druhou složku domova, jíž jsou naši blízcí, naše rodina. Často se říká, že je jedno, kde bydlíme, hlavně že se máme rádi. Ale není to propojené? Pokud každý den vidíme cestou do školy či do práce šedivé a uniformní sídliště, neztrácíme tím tolik potřebnou identifikaci a orientaci? Není potom i náš pohled na svět spíše šedivý? Neprobouzí se v nás prázdnota, otázka po smyslu života? Nad touto otázkou nemá v dnešní uspěchané době většina lidí čas se zamyslet, což může vést k různým psychickým problémům. A ty se nutně promítají i do rodinného života. Tak úroveň bydlení může negativně ovlivňovat vztahy. Pokud v rodině panují neshody, může se naopak samotné místo stát útočištěm - dítě zde má svůj oblíbený koutek, kam se utíká a kde nalézá „pochopení".

Bydlení v souladu s „duchem místa"

Většina lidí dnes bydlí ve městě nebo příměstských oblastech. Je to z praktického důvodu. Lidé v dobách průmyslové revoluce dobrovolně opustili místa, kde několik generací bydlely jejich rody. Proč ale tedy utíkají dnešní bohatí podnikatelé z měst zpátky na venkov a staví si tam rodinné domy? Protože se ve městě cítí ztraceni, stísněni. Navíc je město pro mnoho lidí jen místo, kam jezdí pracovat, místo shonu a stresu, přeplněných dopravních prostředků a nákupních zón. Když se z toho všeho mají poté vrátit na sídliště, postrádají pocit, že to všechno, co dělají, má smysl. Jejich životu by mohl dát smysl dům a kousek půdy, kde by byl klid. Je však řešením bydlet ve vilce v kolonii řadových domků, které jsou bez ohledu na ráz krajiny stavěny podle stejného vzoru? Je to vlastně sídliště pro bohaté. Oproti tomu málokdo se stěhuje z bytů v historické části města, tedy města, jež bylo postaveno v souladu s duchem místa. Ale i toto „staré město" může být poškozeno - nové „moderní" domy ve stylu krychle ze skla a oceli narušují přirozené měřítko čtvrtí, kde se domy sice od sebe liší stavebními slohy, avšak v jisté harmonii vyjadřují stále téhož genia loci. Dnes je kladen důraz na funkčnost, rychlost stavby, její komerční využití a v neposlední řadě též novost a odlišnost za každou cenu. Nezměnila se ani sídliště. Domy jsou zde sice barevnější, s balkónky plnými zeleně, ale stísněnost a problém s orientací se tím nevyřešil. Opět je to jen odpověď na poptávku po bytě ve městě, a tím spíše komerční tah, než snaha o důstojné bydlení.

Bydleme s radostí

Bydlet má tedy dnes dva významy - „mít byt" bez ohledu na to, kde, hlavně že je levný, a „bydlet" v onom silném významu, tedy bydlet s radostí, těšit se domů. Proč to nejde propojit? Protože dnes málokdo rozumí tomu, že bydlet máme s láskou, že bydlet se musí umět. Není to však zcela naše chyba. Málokdy totiž máme možnost pořídit si vlastní dům nebo byt podle vlastních představ. Také moderní sídliště vznikají na základě myšlenky, aby dům pojmul co nejvíce nájemníků a jeho stavba přitom stála co nejméně peněz. Komerční ohledy zároveň neumožňují, aby na stavbách spolupracovali dobří architekti, kteří mají pro genia loci cit. Takové projekty sice někdy vznikají, jsou ale finančně velmi nákladné. Jiné řešení pro znovunalezení místa v jeho existenciálním významu je ekologický přístup při stavbě nových domků a bytů. Ekologie totiž upomíná člověka na jeho vztah k prostředí. A je možné, že ekologické bydlení bude z ekonomického hlediska dostupnější, než novostavby světoznámých architektů.

Zdá se, že jsme zcela v područí ekonomických tlaků. Ty kontrolují a určují, jak budeme bydlet. Pokud si však problém bydlení dostatečně uvědomíme a pokusíme se bydlet opět v onom silném slova smyslu, pak se možná zlepší i naše mezilidské vztahy. Lidé, kteří mají oporu v „domově", se lépe vyrovnávají se životem a nenechají se strhnout stresem a honbou za ekonomickou prosperitou. Když se má člověk kam vracet, dokáže se bránit manipulaci a nivelizaci významů. Má totiž své místo ve světě, aniž by mu ho někdo cizí určoval...

Dana Mudrová
časopis Phoenix 10/2006
převzato s laskavým souhlasem vydavatele

11.10.2007 napsal Martin Štěpán
Vedeno pod: Skip Navigation LinksHlavní » Zdroje » Phoenix » Domov - bezpečné místo, kam se rádi vracíme