Smrt v rodině

Kurdské přísloví "Kdo se věčně obává smrti, je už za živa nebožtík" mi připomnělo Ježíšova slova "Nechť mrtví pochovávají své mrtvé".

Smrti se může bát jen duchovně mrtvý člověk. Takovými jsou např. pravověrní ateisté, kteří skálopevně věří jen svému rozumu a své materialistické poučce, že duch (pokud vůbec nějaký je) je produktem hmoty a tudíž smrtí člověka vše končí. Této jejich víře, že na světě jsou jen jednou, a proto je třeba si tohoto pobytu zde co nejvíce užít, však podléhá, troufám si říct, většina naší populace bez ohledu na to, ke kterému náboženství se oficiálně hlásí. Protože kdyby tomu tak nebylo, nemohli bychom patřit k nejobéznějším národům na světě.

Ti skutečně věřící v Boha vědí, že jejich spása nespočívá ve víře, ale ve skutcích, neboť víra bez skutků je vírou mrtvou - jinak řečeno: spravedlivým člověkem není ten, kdo o víře mluví, ale ten,kdo ji žije. "Vezmi svůj kříž a následuj mě" říká Ježíš. Říká tím, že cesta víry je cestou náročnou, je cestou odříkání a utrpení. Musí takovou být, aby na kříži zemřelo naše ego, tj. naše vědomí těla a bylo tak vzkříšeno naše vědomí ducha. Bez této vnitřní proměny se nám nebeská brána neotevře. Úsloví "Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje" velice dobře vystihuje poznatek, že jedině bolest a utrpení nám otevírá cestu ke Světlu, protože dokud jsme zdraví a silní, jsme slepí a hluší.

Některým nevyléčitelně nemocným se však dostává milosti uzdravení ještě za jejich života v těle. Jsou to ti, kteří zde v rámci Božího plánu mají ještě plnit určité úkoly. Tady splňují své pravé poslání tolik diskutovaní a tolik a bohužel nejen ateisty odsuzovaní léčitelé, přesněji řečeno ti z nich, kteří mají schopnost působit duchovní energií. Zejména jejich prostřednictvím se totiž uplatňuje Boží vůle, kdo se má uzdravit. Vždycky uzdravuje Bůh, ovšem on nemůže působit přes lékaře - ateisty, kteří v něj nevěří, proto úspěchy léčitelů tam, kde to medicína už vzdává, ale přitom vždycky jen tam, kde je to v souladu s Boží vůlí. A to je vždy, když nemocný sám pochopí, že život není o majetku a o penězích, ale o přátelství a o lásce, když činí pokání, prosí za odpuštění a sám dokáže odpustit, když přijme za své hodnoty ducha, když zdrojem jeho poznání se stane víra.

Lékaři a léčitelé by proto neměli stát proti sobě, ale vedle sebe ve společném zájmu, kterým je uzdravování.

Současné organizování oficiální zdravotní péče na ziskovém principu je však pro tento ideál velkou umělou překážkou a zároveň ilustrativním příkladem nelidskosti ateismu a tím potažmo i celé dnešní jen na výkon a na spotřebu zaměřené společnosti.