Smrt je součást života

Jsou v životě člověka chvíle, které jej zasahují takovým způsobem, že v něm vyvolávají pocit jakoby existence síly vymykající se lidskému chápání a tím stojící nad síly jeho. Těmito silnými podněty jsou především zázrak zrození a neodvratnost smrti.

Dnešní způsob života je však takový, že lidé většinou považují za přirozené, že děti se rodí v porodnicích a rodiče umírají v nemocnicích a domovech důchodců. Odpoutávají se tak od oněch hraničních bodů, jež jsou neodmyslitelnou součástí přirozeného běhu života a za život považují jen to, co je mezi tím. Možná, že právě v tomto odcizování se sama sobě lze spatřovat zárodky pokřivených vztahů části dospělé populace k dětem a ke starým lidem. Vnímaví a nesobečtí vidí v dětech radost, která je omlazuje a ve stáří moudrost, které si váží.

Dřívější způsob života, zvláště na venkově, byl zcela jiný, daleko přirozenější. V jednom domku se obměňovaly tři generace, takže bezstarostnost dětství se prolínala se zodpovědností a zkušeností starších a pro děti byla samozřejmá poslušnost a úcta k rodičům. Většinou byli všichni odkázáni na to, co dalo pole, zahrádka a drobné domácí zvířectvo, takže se od mala v dětech pěstovala úcta k práci a k výsledkům této práce. Mladí byli bezprostředně přítomni všem stránkám životních proměn jak v přírodě, tak doma, a tak bylo samozřejmé, že pak i jako dospělí byli vždycky daleko blíže k správnému chápání podstaty života, než jejich vrstevníci bez těchto nenahraditelných zkušeností.

Věděli, nebo tušili, že Život je dar, a že Ten, kdo tento život daroval, má také právo si jej vzít zpět. Smrt byla proto přijímána nejen jako něco neodvratného, co musí jednou nastat, ale také jako něco, co podléhá vyššímu řádu stvoření, Boží vůli.

Smrtí nastává proces, kdy se odděluje duchovní od hmotného. To hmotné, tj. fyzické tělo člověka patří Zemi, to duchovní, Boží dech, který hmotě dává život, se vrací k Bohu. Jinak řečeno, energetické tělo člověka jeho fyzickou smrtí nezaniká, a tím nezaniká ani jeho duše, tj. jeho vědomí já jsem. Člověk si toto vědomí uchovává v tzv. astrální (záhrobní) rovině bytí, aby po nějaké době opět přijal nové fyzické tělo.

Život v rovině hmotné a astrální tvoří jeden stupeň vývojové křivky. Tento posun o jeden stupeň znamená, že zpět do hmoty se sice vrací ono vědomí já jsem, ale je to již jiný člověk, protože má jiné vlastnosti, které si "vysloužil" ve svém předchozím životě. Změna jeho vlastností je dána jinou strukturou jeho energetického těla. Tím je mu také zastřena paměť, takže si na své předchozí životy nepamatuje. Získané zkušenosti z těchto životů jsou však zakódovány v jeho tzv. podvědomí, což je energie, která jej spojuje s jeho duchovní podstatou. Tato energie (v teologii Duch svatý) mu nedovoluje, aby ve stávajícím životě činil rozhodnutí, která by byla v zásadním rozporu s jeho předchozími zkušenostmi. Tím je zaručován jeho vývoj k sebezdokonalování, aby v konečném plánu bylo naplněno, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu.

V procesu tohoto vývoje však vždy záleží na jeho svobodné volbě, zda se bude ubírat spíše cestou dobra, nebo spíše cestou zla. Podle toho si také vždy vytváří svůj další osud. Vývoj člověka od padlého Adama až k jeho návratu do ráje, kdy už se zcela osvobodí od tíže hmoty, si proto můžeme graficky představit jako vlnovku, jejíž spodní oblouky představující zlo se stávají postupně stále ploššími až se nakonec ztotožní se středovou osou.

Každé loučení se životem je proto obdobím velkého bilancování toho, jak dalece jsme již pokročili na této své cestě. Není pak nic horšího, než v posledních chvílích zjišťovat, že čas, který nám byl k životu dán, jsme promarnili. Toto nebezpečí hrozí vždy, nedokážeme-li si odpovědět na otázky: Čím jsme byli v životě obohaceni nebo koho a jak jsme sami obdarovali.

Odpovědi na tyto otázky nejsou tak jednoduché jak by se mohlo zdát. Měřítkem našich zásluh totiž nejsou peníze nebo věci tohoto světa, ale naše vlastnosti - to, zda jsme byli ještě sobečtí, nebo zda jsme se již naučili odpouštět, zda jsme jen přijímali, nebo zda jsme již dokázali více dávat ze svého srdce - prostě naše schopnost dávat a přijímat lásku.

Jen pro ni přicházíme na tento svět a jen ji si také odtud odnášíme. A v tom je také ten pravý a skutečný smysl lidského života.

Alois Kavan
2000