Podněty k vánočním zamyšlením

Čas vánoční bývá pro některé jedinou zámiňkou v roce k zamyšlení se nad celoročním pachtěním a shonem. Úmyslně říkám některé, protože jsem už slyšel i nelichotivé označení vánoc jako svátků nákupů a konzumu. Lidí tvořících toto označení se netýká duchovní podstata vánoc vůbec.
Proto jsem velice ocenil příspěvek A. Kavana, který si ten luxus nespěchání dopřál a pár hřejivých a výstižných řádků pro nás napsal.



Už brzy přivítáme další rok. Z kalendářů se na nás bude usmívat osmička. A opět si budeme klást otázky, co nového nás asi v novém roce čeká. Naše vláda si tentokrát pospíšila, aby alespoň v něčem nám dala určité jistoty. A tak dnes už víme o kolik vzrostou ceny základních životních potřeb včetně zdravotní péče. Nejvíc to na svých domácích rozpočtech pocítí důchodci a rodiny s dětmi - jako obvykle. Takže, kdo může, nechť si do konce letošního roku užije, a kdo nemůže, ať si půjčí, naše supermarkety svými super-cenovými nabídkami jsou připraveny uspokojit každého.

Pro ty, kteří už dávno vystřízlivěli z těchto každoročně se opakujících nákupních kocovin, mám nabídku jinou. Vánoční čas je tradičně časem zpomalení, zklidnění a ztišení. Jestliže nasloucháme tichu, nasloucháme sobě, slyšíme svůj vnitřní hlas a ten je k nám vždycky upřímný a pravdivý. Jen ten, kdo se pravdy bojí, protože ví, že by v zájmu této pravdy se musel zbavovat svých nectností a své lenosti, snaží se tento hlas přehlušit - tu rámusem z hudebních reproduktorů, tu petardami a ohňostroji, tu alkoholem a sexem.
Pro mne začínají vánoční svátky už dnem slunovratu. S neochvějnou pravidelností se opakuje tento astronomický cyklus pohybu slunce a země, stejně tak pravidelně se opakuje střídání jednotlivých ročních období. V přírodě vždy platí určitý řád, určité zákonitosti přírodních dějů.

Těmto přírodním zákonitostem podléhá i člověk. Je zde např. velká podobnost mezi životním cyklem rostlin a průběhem jeho života:

  • Jaro - zrození a dospívání
  • Léto - rozmach všech fyzických a duševních sil
  • Podzim - užívání plodů své práce a léty nasbíraných zkušeností
  • Zima - čas k retrospekci života a smíření se s osudem

Tímto čtyřdobým cyklem jsme však ovlivňováni i v průběhu každého jednotlivého roku svého života. Proto období zimy je vždy časem určitého bilancování a tím také časem změn, pro které se na základě zkušeností uplynulého roku rozhodujeme.

Změny v našem životě jsou potřebné a někdy i nutné jenom z toho prostého důvodu, abychom duchem neustrnuli. Není nic horšího než zaběhnutý stereotyp, vyježděné koleje různých často nepřirozených tradic a návyků, které, pokud se se svou leností smiřujeme, čas jen prohlubuje, takže přes jejich okraje už ani nejsme schopni nahlédnout, že život má ještě jiné barvy.
Každé změna nás tedy obohacuje o nové poznání a novou zkušenost a tím zároveň v sobě skrývá potenciál k další změně - a tak se uskutečňuje vývoj.
Vzato makrohistoricky - kdyby nebylo změn, nebylo by ani světových dějin a nemohl by existovat vyučovací předmět zvaný dějepis. Všechny tyto změny však směřovaly od člověka ke světu. Člověk chtěl měnit svět podle svých představ. Proto je výsledek ten, že nyní jako lidstvo stojíme na své osudové křižovatce. Svět není třeba měnit. Měnit se má člověk, který na rozdíl od ostatní přírody tuto možnost a schopnost sice mé, bohužel dosud však o ní neví nebo ji ke své škodě využívá nesprávným způsobem.

Před dvěma tisíci lety zde byl učitel, který člověku odhalil zákonitosti jeho duchovního vývoje jako cesty, které jej dovede od úrovně zvířecí k úrovni lidské. Jmenoval se Ježíš Nazaretský.
Bohužel, lidé jsou ve své většině stále nepoučitelní - pořád v nich převládají prvky zvířecího chovaní, avšak zatímco u zvířete jde o jednání pudové, které nevybočuje z řádu přírody, u člověka jde o jednání rozumové, které bez kontroly a korekce nadrozumovou, intuitivní složkou jeho vědomí tento řád narušuje. Jinak řečeno - ten, který si není vědom své duchovní podstaty, není si také vědom všech důsledků svých rozhodnutí a činů.
Duchovní člověk, který dokáže rozlišit co je dobré a zlé, co je správné a nesprávné, co škodí a co prospívá, vytváří svým životem princip jednoty v rozmanitosti. To představuje kvalitativně podstatně vyšší stupeň vývoje oproti dosud přežívajícímu principu jednoty v poslušnosti.

Charakteristika starého principu:

  • omezené myšlení, agresivita
  • snadná manipulovatelnost
  • životní styl: práce - hospoda - televize

Charakteristika nového principu:

  • tvořivé myšlení, tolerance
  • víra ve vlastní rozumové a intuitivní schopnosti
  • životní styl: pohyb (práce) těla i ducha, kladný vztah k umění a přírodě

Obecně tento nový princip platí samozřejmě jak pro vztahy osobní, tak i společenské. V partnerských vztazích tomu odpovídá vnitřní svoboda a rovnost v právech a povinnostech při respektování rozdílné role muže a ženy vyplývající z jejich odlišné fyziologické a psychické podstaty. Ve společenských vztazích tomu odpovídá systém založený na občanských iniciativách, jejichž společným jmenovatelem je spolupráce. Politické strany a náboženské organizace jako nositelky způsobu života založeného na soutěži jsou v tomto systému neúčelné, jsou reliktem minulosti. Nová společnost se organizuje rozdílně v závislosti na přírodních podmínkách a technické a kulturní úrovně lidí daného území. Jejím základem je rodina. Zemědělská půda, lesy a veškeré přírodní zdroje jsou vráceny svému původnímu majiteli, tj. Stvořiteli. Prostředky dříve vynakládané na zbrojení a na znečišťování meziplanetárního prostoru jsou využívány na řešení sociálních rozdílů mezi lidmi a na obnovování životního prostředí.

Co můžeme učinit pro svou budoucnost už nyní?

  • Nepodléhat reklamě a pozlátkům současného konsumizmu, ale
  • snažit se navzdory všem atakům sdělovacích prostředků šít ve shodě se svým svědomím, to jest
  • nepřipouštět rozpor mezi svými myšlenkami, slovy a skutky (jak uvnitř, tak vně),
  • posilovat citovou složku své bytosti jaks nutný protipól spěchu a stresu, což jsou průvodní negace stávajícího nesprávného způsobu života,
  • uspokojovat přirozené - tlakem dnešní doby jen utlumené - potřeby své duše v oblasti víry a lásky. Nejen prací rukou a mozku živ je člověk.

Víra je antropologická konstanta, je v člověku zakódována už od jeho počátku. Stačí dokázat se zastavit a učit se vidět a naslouchat jiným zrakem a jiným sluchem. Výtvarné umění, hudba, příroda - to jsou fenomény (Umění všeobecně zhruba do 18. století, kdy lidé žili ještě více méně přirozenou spiritualitou.), z nichž k nám promlouvá samotná praenergie našeho bytí. A to jsou také hodnoty, které formují náš cit a smysl pro krásu a harmonii a současně nám otvírají obzory, které jinak nejsme schopni dohlédnout.

Pochopení obsahu a významu víry vede i ke správnému pochopení a prožívání lásky, neboť víra a láska jsou v podstatě synonyma. Veškeré neštěstí ve vztahu mezi mužem a ženou mají svou prvotní příčinu právě v nevědomosti o duchovním rozměru lidského života. Pojem lásky je ve vědomí partnerů zúžen na pouhou tělesnou sexualitu, a to, co se v této úrovni vztahu odehrává včetně plození je považováno za alfu a omegu všeho.
Negativní vlastnosti, které ve zvýšené míře pozorujeme, jako je absence studu,agresivita, bezcitnost, neúcta k hodnotám, nerespektování zákonů a morálních zásad, neschopnost tvořivé práce, jsou přímým důsledkem tohoto dlouhodobě jednostranného přístupu k intimnímu vztahu a k životu vůbec. Společnost si s těmito destruktivními tendencemi nedokáže účinně poradit, protože neuznává pojem duše. Občanské charitativní sdružení, jim uznání a dík, ale jsou to ostrůvky, které mohou jen zmírňovat ty nejkřiklavější důsledky.

Pro odstraňování příčin morálního a mravního úpadku je nutná zásadní změna v přístupu k životu a jeho hodnotám každého z nás. Uvedl bych tři postuláty, které bychom si měli osvojit.

  • Žít svou každodenní spiritualitou, tj. rituálem, modlitbou, meditací, kdy ve ztišení si postupně uvědomuji, že mé já není jen tělem, ale že jsem součástí skutečnosti,
  • která svým obsahem a významem toto mé tělo a tento svět přesahuje.
  • Mít neustále na paměti svou vertikálu, tj. spojení s touto Skutečností (v křesťanství s Bohem), kterou vnímám a dobrovolně přijímám jako svou přirozenou autoritu (v křesť. analogie jako vztah k Otci), a tím také vůči této autoritě pocituji svou nedělitelnou odpovědnost.
  • Přijímat učení křesťanské lásky v jeho původní evangelijní podobě jako prostředek k očíslování se od negací, abych tak mohl být v tomto novém (duchovním) vědomí svého života jeho kladným prvkem.

Teprve na tomto základě pak budovat vše ostatní, zejména tedy partnerský vztah, protože jací jsou rodiče, takové jsou jejich děti, a taková je příští společnost. Ten vztah mezi mužem a ženou po provedené očistě pak zákonitě směřuje od potřeb těla k potřebám duše a k potřebám ducha. Zahrnuje tedy všechny tři složky lidské bytosti a činí tak manželský svazek celistvým a tím plně schopným dostát svým dalším závazkům.

Ty základní hodnoty a vlastnosti, kterými je charakterizován celistvý vztah, jsou tyto:

v úrovni duchovního vědomí - víra, odpovědnost, spravedlnost, cílevědomost,
v úrovni duševní - láska, harmonie, tolerance, smysl pro krásu,
v úrovni těla - tvořivá práce, hravost, vůle, poznávání souvislostí.

Není snadné vytvořit dokonalý partnerský vztah, zvláště za dnešních vnějších podmínek, které jsou tomu nepřejícné, ale je to jediný způsob jak prožít svůj čas života smysluplně a jak jej naplnit ideálem lásky. Své štěstí na tomto světě nacházíme zde, nikde jinde.

Přeji vám všem dobrou vánoční pohodu, přeji vám život v naději, radosti a lásce.

Alois Kavan
prosinec 2007