Peter Kelder: Pět Tibeťanů

Vydavatel: nakl. PRAGMA
Rok: 1994
ISBN: 80-85213-44-3

Před několika lety jsem seděl jednou odpoledne v parku a četl noviny, když ke mně přistoupil jeden starší pán a sedl si vedle mě. Vypadal tak na sedmdesát, měl šedivé a řídké vlasy, jeho záda byla ohnutá a při chůzi se opíral o hůl. Jak bych mohl vědět, že tento okamžik navždy změní můj život?

Netrvalo dlouho a byli jsme zapředeni do živého rozhovoru. Ukázalo se, že starý pán je penzionovaný důstojník britské annády, který sloužil také v diplomatických službách. Díky svému zaměstnání během svého života scestoval prakticky celý svět. A plukovník Bradford - budu ho tak nazývat, ačkoliv to není jeho pravé jméno - mě zaujal velmi zajímavým vyprávěním o svých dobrodružstvích.

Když jsme se rozloučili, domluvili jsme si novou schůzku a v krátké době se mezi námi vyvinulo přátel s tví. Setkávali jsme se často, buď v jeho, nebo v mém bytě, a vedli jsme diskuse a rozhovory, které se často protáhly až hluboko do noci.

Při jednom takovém rozhovoru jsem zjistil, že existuje cosi významného, o čem by plukovník Bradford se mnou rád mluvil, z nějakého důvodu však váhá. Pokusil jsem se ho taktně zbavit této zdrženlivosti tím, že jsem ho ujišťoval, že to, co by mě případně chtěl vyprávět, budu považovat za přísně důvěrné. Zprvu pomalu, ale potom s narůstající důvěrou začal mluvit.

Když před několika lety pobýval pracovně v Indii, přišel čas od času do styku s domorodci v odlehlých oblastech země a slyšel vyprávět velmi poutavé historky z jejich života. Příběh, který obzvlášť vzbudil jeho pozornost, slýchával pak v jedné oblasti poměrně často. Zdálo se, že lidé žijící v jiných částech země nic podobného neznají. Historka se týkala jedné skupiny lámů nebo tibetských mnichů, kteří podle vyprávění znali tajemství "pramene mládí".

Toto zvláštní tajemství se tradovalo mezi členy tohoto mystického společenství již po tisíciletí. Mniši se sice nijak zvlášť nenamáhali udržovat učení v tajnosti, jejich klášter byl však tak izolován, že byl vnějšímu světu prakticky nepřístupný.

Klášter a jeho "pramen mládí" se stal legendou pro okolní domorodce, kteří o něm vyprávěli. Byly to historky o starých mužích, kteří poté, co tento klášter našli a pobývali v něm, tajuplným způsobem získali zdraví, sílu a vitalitu. Ale přesnou polohu onoho zvláštního a zázračného místa prý zřejmě nikdo neznal.

Jako mnozí jiní zjistil i plukovník Bradford ve svých čtyřiceti letech, že začíná stárnout a že tento proces není schopen zastavit.

Čím víc o zázračném "pramenu mládí" slyšel, tím víc dospíval k přesvědčení, že takové místo skutečně existuje. Začal sbírat infonnace o směru, druhu krajiny, podnebí a ostatní údaje, které mu měly pomoci místo přesně určit. Postupně se ho zcela zmocnila touha klášter najít. Stala se, jak mi vyprávěl, tak neodbytnou, že se rozhodl znovu se vrátit do Indie a vážně se pustit do hledání místa a jeho tajemství. Ptal se mě, zda bych ho nechtěl na ces tě doprovázet.

Za normálních okolností bych byl první, kdo by na takovou historku reagoval velmi skepticky. Ale bylo zřejmé, že plukovník to myslí úplně vážně. A čím víc mi o "pramenu mládí" vyprávěl, tím víc jsem docházel k přesvědčení, že by na tom přece jen něco mohlo být. Jednu chvíli jsem už vážně přemýšlel, že se s plukovníkem hledání opravdu zúčastním. Když jsem ale začal do svého uvažování vnášet praktické a střízlivé skutečnosti, zvítězil rozum a rozhodl jsem se záporně.

Ale krátce poté, co plukovník odcestoval, jsem začal znovu pochybovat, jestli mé rozhodnutí bylo správné. Abych si je odůvodnil, řekl jsem si, že je vlastně chyba chtít vyhrát nad stářím. Měli bychom se s ním jednoduše smířit, radostně a důstojně zestárnout a nechtít od života víc než ostatní.

Přesto ale někde hluboko v mé hlavě mi dál vrtala představa: "pramen mládí"! Jaká vzrušující myšlenka! Přál jsem plukovníkovi, aby se mu podařilo jej najít.

Uběhly roky a v každodenních starostech zmizel plukovník Bradford i jeho Šangri-La úplně z mé mysli. Když jsem se jednou vrátil domů, našel jsem dopis psaný plukovníkovou rukou. Rychle jsem ho otevřel a četl zprávu, psanou evidentně ve chvíli radostného vzrušení. Plukovník oznamoval, že přes mnohé nesnáze a neúspěchy věří, že stojí bezprostředně před objevem "pramene". Neudal žádnou zpáteční adresu, ale mně se ulevilo, když jsem alespoň věděl, že je ještě naživu.

Uplynulo mnoho měsíců, než jsem se o něm opět něco dozvěděl. Konečně přišel druhý dopis, téměř se mi třásly ruce, kdyžj sem ho otvíral. V první chvíli jsem jeho obsahu ani nemohl uvěřit. Novinky byly lepší, než bych si mohl pomyslet. Plukovník nejen že "pramen mládí" nalezl, ale chtěl se s tímto tajemstvím vrátit a někdy v nejbližších měsících se setkat.

Čtyři roky uběhly od té chvíle, kdy jsem svého starého přítele viděl naposledy. Začal jsem se ptát, jak se za tu dobu asi změnil. Umožnil mu "pramen mládí" zastavit ubíhající hodiny času? Bude vypadat jako tehdy, když jsem ho naposledy viděl, nebo bude vypadat jen o rok starší místo o čtyři?

Netrvalo příliš dlouho a měl jsem možnost si všechny otázky zodpovědět Když jsem byl jednou sám doma, najednou zazvonil telefon. Zvedl jsem sluchátko a můj domácí ohlašoval, že "plukovník Bradford je zde a chce vás navštívit". Proběhla mnou vlna vzrušení, když jsem říkal: "Pošlete ho hned ke mně." Krátce nato zazvonil zvonek a já otevřel dveře. Ale k mému zklamání jsem neviděl před sebou plukovníka Bradforda, nýbrž nějakého cizího, mnohem mladšího muže. Když si všiml mého překvapení řekl: "Copak jste mě neočekával?",

"Myslel jsem, že je to někdo jiný," odpověděl jsem trochu zmateně.

"Domníval jsem se, že budu přijat s větším nadšením, " řekl návštěvník přátelsky.

"Podívejte se pořádně na můj obličej. Musím se skutečně představovat?"

Můj zmatek se změnil v úžas a pak v ohromení, když jsem si postavu před sebou prohlédl. Pomalu jsem poznával, že rysy jeho obličeje se skutečně podobají plukovníkovým. Ale tento muž vypadal asi tak, jak mohl vypadat plukovník Bradford před mnoha roky ve svých nejlepších letech. Namísto ohnutého, bledého a starého muže s holí jsem viděl velkou vzpřímenou postavu. Z jeho tváře vyzařovalo zdraví, měl husté tmavé vlasy bez stopy šedin.

"Jsem to opravdu já," řekl plukovník. "A jestli mě nepozvete dál, budu se domnívat, že teď máte špatné způsoby."

S radostným ulehčenímjsem plukovníka objal a neschopen udržet na uzdě své vzrušení, jsem ho zavalil záplavou otázek.

"Počkejte, počkejte," protestoval dobromyslně. "Nechte mě napřed trochu vydechnout, a pak vám budu vyprávět všechno, co se stalo." A to také udělal. Když dorazil do Indie, pustil se do hledání krajiny, kde legendární klášter měl údajně existovat. Naštěstí uměl trochu tamější jazyk a tak strávil první měsíce navazováním kontaktů a přátelství. Řadu dalších měsíců pak věnoval tomu, že se pokoušel všechny zprávy o záhadném klášteře sestavit dohromady. Bylo to časově náročné a namáhavé, ale jeho vytrvalost mu přinesla vytouženou odměnu. Po dlouhé a nebezpečné expedici do vzdálených území Himálaje klášter nakonec nalezl a s ním i tajemství věčného mládí, tak jak to tvrdila legenda.

Přál bych si mít dost času a místa, abych mohl podrobně vyprávět o věcech, které plukovník zažil, poté co byl přijat do kláštera. Možná, že je ale lepší, že to nepopisuji, protože mnohé zní víc jako fantazie než skutečnost Život lámů, jejich kultura a jejich naprostá odloučenost od vnějšího světa jsou věci pro západního člověka těžko pochopitelné.

V klášteře nebylo nikde vidět ani staré muže, ani ženy. Lámové nazývali plukovníka dobromyslně "stařec", neboť již dlouho neměli příležitost vidět někoho, kdo by vypadal tak staře jako on. Byl pro ně nanejvýš neobvyklou podívanou.

"Během prvních dvou týdnů po svém příchodu jsem se cítil jako ryba na suchu. Udivovalo mě všechno, co jsem viděl, a často jsem ani nechtěl věřit tomu, co jsem měl před očima. Brzy se začalo mé zdraví zlepšovat. Mohl jsem v noci dlouho a pevně spát a při probuzení jsem se cítil každé ráno odpočatější a čilejší. Netrvalo dlouho a zjistil jsem, že potřebuji svoji hůl, jen když jdu na výlet do hor. Tak uběhly dva roky.

Jednoho rána jsem pak zažil největší překvapení svého života. Poprvé jsem vstoupil do jedné krásně zařízené místnosti v klášteře, která byla něco jako knihovna starých rukopisů. Na konci místnosti viselo až k zemi velké zrcadlo. Poslední dva roky jsem se pohyboval v této odlehlé a primitivní oblasti a neměl jsem příležitost vidět se v zrcadle. Proto jsem si před něj stoupl s jistou zvědavostí. Nevěřícně jsem zíral na obraz, který jsem měl před sebou. Můj tělesný zevnějšek se změnil tak drasticky, že jsem vypadal minimálně o patnáct let mladší. Celé roky jsem doufal, že "pramen mládí" skutečně existuje. Nyní jsem měl před očima fyzický důkaz, že tomu tak je.

Radost a vzrušení, které jsem pociťoval, se téměř nedají vyjádřit. V následujících měsících se můj zevnějšek zlepšil natolik, že proměna byla stále zjevnější pro všechny, kteří mě znali. Netrvalo dlouho a moje přízvisko "stařec" se nadobro vytratilo.

Na tomto místě byl plukovník přerušen klepáním na dveře. Šel jsem otevřít a vpustil pár lidí, se kterými jsem byl sice dobře spřátelen, ale kteří si pro svoji návštěvu nemohli vybrat nevhodnější okamžik. Skryl jsem svou nevoli jak nejlépe jsem uměl, seznámil je s plukovníkem a nějakou chvíli jsme se společensky bavili. Pak se plukovník zvedl a řekl: Je mi líto, že už musím jít, ale čeká mě dnes večer ještě jedna povinnost. Doufám, že vás všechny zase brzy uvidím."

Ve dveřích se však ke mně otočil a tiše mi řekl:

"Můžete se mnou zítra poobědvat? Slibuji vám, že se o "pramenu mládí" dozvíte všechno."

Domluvili jsme si čas a místo a plukovník odešel.

Když jsem se vrátil ke svýmpřátelům, poznamenal jeden z nich: Je to velmi fascinující muž, ale není na penzionovaného důstojníka trochu mladý?"

"Jak starý si myslíš, že je?" ptal jsem se.

"No, nevypadá ani na čtyřicet," zněla odpověď. "Ale podle jeho řečí musím při pustit, že mu minimálně tolik je."

"Ano, minimálně," řekl jsem vyhýbavě. A pak jsem rozhovor zavedl na jiné téma. Nechtěl jsem neuvěřitelnou historku o plukovníkovi vyprávět, alespoň ne dřív, než ji sám podrobně nevypoví.

Příštího dne jsme šli, plukovník a já, po společném obědě do jeho pokoje v hotelu, který byl nedaleko. A tam mi konečně pověděl všechny podrobnosti o "pramenu mládí".

"První důležitou věcí, se kterou jsem se musel seznámit po příchodu do kláštera," řekl plukovník, "bylo toto: tělo má sedm energetických center energie, které si je možné představit jako vířivá silová pole. Indové je nazývají čakry. Jsou to energetická pole, sice neviditelná okem, ale tím neméně skutečná. Každé z těchto sedmi center má konkrétní vztah k některé ze sedmi žláz s vnitřní sekrecí a jeho funkce spočívá v tom, že ovlivňuje produkci hormonů příslušející žlázy. Hormony pak řídí všechny funkce v těle včetně procesu stárnutí.

Nejspodnější první centrum je spojeno s nadledvinkami, druhé s pohlavními žlázami, třetí (solar plexus) se slinivkou břišní, čtvrté v srdeční oblasti je ve vztahu k brzlíku, páté je umístěno na štítné žláze, šesté ("třetí oko") má vztah k hypofýze neboli podvěsku mozkovému na přední straně pod mozkem a sedmé nejvyšší (korunní čakra) je spojen s epifýzou (šišinka mozková) na zadní straně pod mozkem.

Ve zdravém těle se tyto víry točí velkou rychlostí a umožňují tak kosmické energii, nazývané také "prána" nebo "éterická energie", proudit tělem směrem nahoru.

Když se začne jeden nebo více těchto "vírů" točit pomalu, proud životní energie se zpomaluje nebo úplně zastaví - což je jen jiné vyjádření stárnutí a špatného zdraví.

Tato otáčející se centra přesahují u zdravého fyzického těla ven, za jeho hranice, u nezdravého, slabého nebo starého těla naproti tomu dosahují sotva jeho povrchu. Nejrychlejší způsob, jak znovu získat mládí, zdraví, vitalitu, je působit na tato centra, aby se znovu normálně točila. Existuje pět velmi jednoduchých cviků, které to dokáží. Každý cvik je sám o sobě účinný, ale nejlepší výsledky poskytuje celá řada všech pěti cviků za sebou. Těchto pět tibetských cviků - pět" Tibeťanů" - nejsou vlastně cviky v pravém slova smyslu. Lámové je nazývají rity a já sám rád užívám toto označení."

Peter Kelder
ukázka z knihy Pět Tibeťanů

20.4.2004 napsal Martin Štěpán
Vedeno pod: Skip Navigation LinksHlavní » Knihovna » Pět Tibeťanů